Free Fall

kapitola dvacátá

"Zeptal jsem se v nemocnici. Když tenkrát přišel za tebou po probuzení tvůj doktor a řekl ti, že tvoje máma je teoreticky nezvěstná a tvůj nejbližší příbuzný je tedy Hector, dostal pěkný balík, aby držel jazyk za zuby."

Sebastian málem nadskočil leknutím. Nico vešel do ložnice jako hurikán, kterého ještě nečekal. Neuvědomoval si, kolik je už hodin, a že je čas, kdy se Nico vrací od Alice.

Nakrčil obočí. "A to jsi zjistil jak?"

Nico se pousmál. "Mám své způsoby. Přece jen mě Hector něco naučil." Došel k Sebastianovi a sklonil se, jen aby mu vtiskl rychlý polibek do vlasů, než se zase otočil. "Udělám na večeři toasty, kolik jich chceš?"

Sebastian se na něj u stolu otočil celým tělem. "Počkej, to mi víc neřekneš?"

Nico se zastavil. "Víc jsem toho nezjistil."

"Já myslím nějaké vysvětlení. Jaké máš způsoby?!"

Tlumeně se zasmál. "Víš, jak se to říká. Čím míň toho budeš vědět, tím líp. Až mě zabásnou, třeba vyjdeš jen s podmínkou jako komplic."

Sebastian protočil očima, ale doopravdy zbožňoval, jak uvolněně se Nico choval, když už se sblížili. Už mezi nimi nevládla za zvláštní atmosféra, kterou způsoboval fakt, že si ho Sebastian nepamatoval.

Nico se dal opět do chůze. "Udělám ti tři toasty, máš poslední možnost něco namítnout, na pozdější námitky už nebude brán zřetel!" zvolal, když už z pokoje vycházel.

"Dva! Chci dva! Před chvílí jsem měl koláč," zakřičel na něj zpátky. Jestli ho ale Nico slyšel, neměl tušení.

Když se později dostavil do kuchyně, protože usoudil, že by už večeře mohla být udělána, Nico telefonoval s Hectorem. Nebylo to nic neobvyklého, víckrát už ho tak Sebastian viděl. Nico ho zaslechl, jak vchází, a s telefonem u ucha se otočil. Opřel se o kuchyňskou linku za sebou. "Spí," říkal zrovna do telefonu. "Spí docela často. Myslím, že má depresi. Z toho, jak si nemůže na nic vzpomenout."

Sebastian si skousl ret, aby se nezačal smát. Došel až do kuchyně a opřel se o ostrůvek, hned naproti Nicovi. Ruce si založil na prsou.

"Nevím, zas tolik si mě k tělu nepouští. Pořád je ostražitý, protože si mě nepamatuje, řekl bych."

Sebastian pantomimou ukázal, že je to samozřejmě pravda. Nico se usmál a začal ho rukou odhánět pryč.

"Musím končit," řekl už tišším hlasem. "Myslím, že se probudil." A na to hovor tipnul.

Ani jeden nepromluvili. Nico obešel kuchyňský ostrůvek k jídelnímu stolu. Jakmile Sebastian uslyšel cvaknutí vypnuté štěnice, začal se smát. "Deprese? Vážně?"

"Musím nějak odůvodnit to, že v uvozovkách nic neděláš, jak si Hector myslí," bránil se Nico pobaveně. Vrátil se do kuchyně, aby dokončil styling toastů na talíře. Na každém byly tři, což Sebastiana pobavilo. Takže ho Nico neslyšel. Nebo ho nechtěl slyšet.

Sebastian se odrazil od linky a z ledničky vytáhl vychlazený džus, aby si k toastům dali. Vzal dvě skleničky a přešel k jídelnímu stolu, kde počkal, až Nico večeři donese.

"Kdy zítra vyrazíme?" zeptal se.

Nico položil talíř před něj. "Kolem deváté. Hectorovi jsem řekl, že pojedeme ti nakoupit nějaké oblečení. První jsem mu chtěl říct, že máš kontrolu, ale to by si mohl ověřit. Takže jdeme nakupovat. Což bychom ale opravdu mohli, protože jsi vážně zhubl a vše na tobě visí."