Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

3. část

Zranění a pozdní příchod

Za chvilku mi bude deset a jako vždy mi madam dá ten den odpočinek od práce a můžu si dělat co chci. Už abych měla narozeniny. Zasnila jsem se při vaření špaget a omáčky k tomu, představovala jsem si vyvedené narozeniny jako každý jiný rok.

Po vaření jsem to nechala trochu vychladnout a pak nandala šest porcí na talíře a postupně se slezla celá rodina.

"Ahoj Tome." pozdravila jsem s úsměvem nevlastního otce a obejmula ho. Mám ho moc ráda. Pozdrav i objetí mi oplatil a sednul si ke stolu, kde na něj už čekala večeře. Postupně jsme dojedli všichni a já umyla nádobí. Teď už stačí jen vyluxovat a vytřít.

----------

Konečně jsem měla všechnu práci od madam hotovou a mohla jsem si jít udělat referát na vlastivědu, projekt na angličtinu, úkol na matematiku. Strašně moc práce.

"Sakra. Proč mám hlavu tak vymletou?" zeptala jsem se sama sebe a bedlivě přemýšlela. Nakonec jsem stihla pouze úkoly z matematiky a vlastivědy. Stejně to máme mít až na delší dobu a zítra je taky den.

Ze skříně jsem si vyndala oblíbené pyžamo s potiskem medvídka a osušku a vyrazila směr koupelna.

Po osvěžující sprše si ještě sednu na střechu a chvíli si povídám s jabloní. Po chvíli jsem byla už celkem unavená, tak jsem zalezla zpět do pokoje, zavřela okno a zachumlala se do pohodlné a vyhřáté postele. Chvíli jsem ještě přemýšlela nad nepodstatnýma věcma a nechala se podat sladkému snu.

"Alex, vstávej!" kymácela se mnou Mia. "Vždyť už jdu." zamžourala jsem rozespale a protáhla se. Pomalu jsem otevřela oči, abych si zvykla na denní světlo. Chvíli jsem seděla na posteli a přemýšlela o mém snu.

Zdálo se mi znovu o prapodivných lidech s černými hábity, tentokrát u sebe měli nějaká zvířata. Někdo sovu, někdo kočku, dokonce i krysu a žábu. Zvláštní sen.

"Notak sestro. Už vstávej, nebo na nás zase bude křičet, že nestíháme." řekla nazlobeně Mia a poté mě táhla za ruku z postele. Protočila jsem očima a vydala se pro oblečení ke skříni.

Opět jsem čekala před školou, než ji otevřou. Tentokrát jsme přišly pět minut před otevíráním, a protože byly všechny lavičky přeplněné, stály jsme vedle sebe a čekaly, než konečně otevřou.

"Ahoj! Uvidíme se ve třídě!" volala na mě ve spěchu sestra a mizela v davu maminek, tatínků a hlavně žaček a žáků.

Konečně volná lavička, tak jsem neváhala a sedla si.

Uslyšela jsem brekot. Rozběhla jsem se ke škole a našla tam plačící holčičku. Mohla být tak ve druhé třídě.

"Ukaž mi to koleno a neplač. Za chvilku už to nebude bolet." řekla jsem ji. "To nic není. Jenom jsem spadla." odsekla mi a usmála se na mě, ale marně jí to přes bolest šlo. To jí tak budu věřit.

Vzala jsem ji za ruku, kterou si držela koleno a pomalu ji dala pryč z rány. Jak, že jí nic není? Vždyť měla celé koleno od krve. Mám fobii z krve a toto je na mě trošku moc. Zamotala se mi hlava, ale pokračovala jsem v akci.

To by mě zajímalo, co vyváděla. Pomyslela jsem si při hledání kapesníku v tašce přes rameno. Má štěstí. Mám poslední kapesník. Podala jsem jí ho a následovně vzala její batoh na záda.

Pomalu jsem ji postavila a vzala ji do náruče jako princeznu. Jelikož je červen, jde její rána vidět hned, protože na sobě má jen kraťásky. Naštěstí není tak těžká, abych jí neunesla. Rychlou chůzí jsem ji odnesla k nejbližší učitelce a nechala jí tam i batoh.

Podívala jsem se na hodinky, a pro mé štěstí jsem zjistila, že za minutu zvoní. Rychle jsem seběhla schody a rovnou sprintovala ke své skříňce s číslem třináct. Moje oblíbené číslo. Hodila jsem tam boty a obula si přezůvky, nečekaně, v černé barvě.

"Crrrrrrrrrrr" slyšela jsem z chodeb a učeben zvonění, které oznamovalo začátek hodiny. První hodinu máme matematiku, a to znamená, že paní učitelka Frischová už je za katedrou a srovnává žáky 4.B. Vždy chodí na čas a skoro nic netoleruje.