Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

15. část

Moc vám děkuji za 1K reads. Jste úžasní. Nečekala jsem, že to bude mít takový úspěch. Díky moc (5000x).

Školní trest

"Hledáš něco? Nebo si to urozená Malfoyová najde sama?" ozval se za mnou klučičí hlas. Otočila jsem se a uviděla dva úplně stejné, vysoké zrzky. Vypadají božsky.

"No... Vlastně hledám. Nevím, kde je učebna Přeměňování. Nemohli by jste mi prosím pomoct?" probudila jsem se z myšlenek.

"Sice tam cestu nemáme, ale zavedeme tě tam. Jinak já jsem Fred." poznamenal jeden. "A já George." doplnil ho ten druhý.

Došli jsme ke dveřím a kluci se na mě koukli. "Díky moc." poděkovala jsem a vešla dovnitř. Za učitelským stolem stojí profesorka McGonagallová a nepřítomně si čte knihu.

Posadila jsem se vedle Draca do třetí lavice a zazvonilo na hodinu.

"Já jsem profesorka McGonagallová a budu vás učit Přeměňování." promluvila. Dala nám na pergamen opisovat stránku 12. Přeměnila se v mourovatou kočku a pozorovala nás.

Po chvilce se rozletěli dveře a dovnitř vběhli Ron s Harrym. V polovině třídy už šli pomalu a u prvních lavic rastavili.

"Ještě, že tu ta stará McGonagallová není, jinak by to byl průšvih." oddychl si Ron. To jim nepřijde divné, že na stole sedí kočka a všichni píšou?! Tupci! Prokulila jsem očima a pokračovala ve psaní.

Kočka seskočila a proměnila se v hněvající profesorku.

"To bylo úžasné." neskrýval své překvapení Ron.

"Děkuji vám za uznání pane Weasley. Musela bych vás proměnit v kapesní hodinky, aby alespoň jeden z vás přišel včas. To nedokážete najít ani vlastní lavici?" obořila se na ně. Oba neprotestovali a sedli si do první lavice před Hermionu s nějakou blondýnkou.

Do konce hodiny se nic zajímavého nestalo. Den utekl jako voda a já se chystala jít za profesorem Snapem odpykat si školní trest.

Za necelou čtvrt hodinu mám být u profesora. Takhle mu přidělávat starosti. No co jsem to za holku. Možná bude potřebovat s něčím pomoc. Tak jelikož má na starost Zmijozel, myslím, že bude mít kabinet někde ve sklepení. Půjdu chodbou, jako když chodím do Velké síně.

Po cestě jsem objevila schody dolů, tak jsem to šla prozkoumat. Naproti schodům je učebna lektvarů a vpravo kabinet profesora Snapea. Nebylo tak těžké najít jeho kabinet.

Ještě jsem čekala pár minut než odbyla osmá hodina. Na první úder otevřel dveře a zkoumavě si mě prohlédl. Pousmála jsem se na něj, a on se napřímil.

"Jak vidím, můj kabinet jste našla." jemně mu cukali koutky. Podívala jsem se mu do očí a viděla štěstí, ale smutek zároveň. Úsměv mi poklesl a podívala se jinam.

Snape ustoupil a já vešla dovnitř. Má to tu útulné a krásně sladěné do zeleno-stříbrno-černa. Po pravoboku jsem zahlédla knihovničku a po levoboku různé přísady do lektvarů. Jsou tu ještě dvoje dveře, ale nevím, kam můžou vést.

Snape zavřel, spíš zabouchl dveře a sedl si za černý stůl, který je v rohu místnosti. Vedle jeho stolu je ještě jeden. Pochopila jsem to tak, že si mám sednout.

"Slečno Malfoyová, myslím, že jste byla obeznámena s pravidly školy. Doufám, že už se to nebude opakovat." zasyčel, ale přestal se hněvat, když mi pohlédl do očí. To ho jako uklidňují moje oči?! Zajímavé.

"Já... Já se moc omlouvám, už se to nebude opakovat." ujisťovala jsem ho. Teď je ještě šťastnější, ale pořád si nechává tu kamennou masku.

"Znáte nějaké lektvary?" zeptal se. Přikývla jsem.

"Znám jich docela dost, ale v Manoru jsme zkoušeli jen pár." přiznala jsem na rovinu. Zamyslel se.

"A znáte doušek živé smrti?" optal se a pozorně mě sledoval. Opět jsem přikývla.

"Vytvoříme ho pomocí rozdrceného kořene Asfodelu a výluhu z pelyňku." informovala jsem profesora. Na přípravu vypadá jednoduše, ale můžu se mýlit, protože jsem ho nikdy nezkoušela.

"Doufám, že jste schopná ho vyrobit." sledoval mě za pochodu k vytrínám s lektvary a přísady do nich. Zkusit to můžu.

Přísady a pomůcky položil na "můj" stůl a sedl si na své místo. Začal mě pozorovat a já trochu znervózněla. Prohlížela jsem věci předemnou a něčeho jsem si všimla.

"Profesore, to není kořen Asfodelu, ale Svítivky Ovíjné. Jejich kořeny jsou od sebe dobře rozpoznatelné." poučila jsem profesora a podala mu kořen. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich spokojenost, ale pořád trápení. Kvůli čemu se trápí to teda z pohledu nevyčtu.

"Výborně. Kdyby to nebyl trest, přičetl bych vám body." vrátil zpět kořen Svítivky.

"Můžete jít." podivila jsem se, že mě pouští. Vždyť to nebyl trest, to pro mě byla hračka. Už jsem byla mezi dveřmi, to bych nebyla já, kdybych zase nefilozofovala.

"Profesore, nevím, proč se trápíte, každý dělá chyby a má výčitky. Chce to vrátit, ale musí zapomenout nebo to alespoň zahnat do toho nejtmavějšího koutku vaší mysli..." z hluboka jsem se nadechla a přejela si rukou po obličeji. "Já... Já... Omlouvám se." ta moje logika mě jednou přivede do hrobu. Pusa mi mluví dřív, než mozek myslí. No super.

Radši jsem nečekala další reakci a vyběhla z kabinetu. Běžela jsem na to samé místo, kde jsem se seznámila s profesorem, sbalila se k oknu na pozorovala vycházející měsíc.

Je to jediná věc, za kterou bych se nechala oběsit. Někdo přišel a míří ke mě. No já věděla kdo to je. Ty jeho ladné kroky se dají od všech rozpoznat.