Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

20. část

Vánoce/ Šokující zjištění

I s kufry jsem se rozloučila s Harrym a Ronem. S Hermionou jsme seděli spolu ve vlaku a přemýšlely, jak asi budou vypadat Vánoční dny pohody a klidu. Nechtěla jsem sedět s bratrem, protože jsme rozhádaní. Nepřišel za mnou na ošetřovnu a vymlouvá se na učení.

Na nástupišti na King's Cross na mě a Draca čekala matka. Nesnáším přenášení. Vždy mi je z toho špatně. Objevili jsme se před branami našeho velkého domu.

Ve svém pokoji jsem se rozvalila na posteli a přemýšlela v jaké sekci by mohl být ten Flamel. Možná u významných kouzelníků 20. století.

"Já ti asi nerozumím. Po chodbách chodíš šťastná. Nepřijdu na to." vím, o čem mluví. Když jsem řekla, ať si to zjistí, čekala jsem, že to takhle stejně dopadne.

"Na povrchu možná jsem šťastná, ale uvnitř cítím něco jiného." povzdechla jsem si a vyhlížela z okna, jako bych čekala na nějaký zázrak, který se ne a ne dostavit.

***
23.prosinec je tu a s ním i večírek. Každý rok otec pořádá večírek příbuzných. Jsou tam malí, starší, dospělí, ale i hodně staří lidé. Jenom minulý rok se nás tam sešlo... No prostě hodně. V šatníku mám hodně kratších šatů, ale jen jedny jsou na tuto příležitost vhodné.

Ze skříně jsem vyndala po kolena dlouhé černé šaty na ramínka. Ve šperkovnici na stolku malé, kulaté, černé náušnice. Teď už jenom boty. Rozhodovala jsem se mezi třemi páry bot, ale nakonec zvítězili jednoduché černé balerínky. Teď už si to stačí jenom obléct.

Před nandaváním náušnicí jsem si na vlasech z pár vlasů udělala mašli.

Akorát jsem si šroubovala druhou náušnici, když odbyla 12. hodina. Jdu pozdě! Otec mě umučí Cruciem! Rychle jsem vyběhla z pokoje, div jsem nezakopla.

"Zase pozdě?! To už je tento den po druhé!" rozčiloval se otec přes lidmi zaplněnou jídelnou. Matka ho uklidňovala ať se nerozčiluje.

"Promiň otče. Já zapoměla na čas a..." přerušil mě gestem. Proč mě přerušil? Třeba abych byla zticha?! Já jsem ale hloupá.

"Poslední člen rodiny dorazil, hostina může začít." lusknul prsty a na stole se objevilo spoustu jídla, hlavně maso. Vegetariánská tu skoro nejsou. Nandala jsem si tedy zeleninový salát a nalila dýňovou šťávu.

Většina lidí ještě jedla, no spíš se cpala, ale já už jsem se jenom znuděně dívala po okolí.

"Pořádně se najez, vždyť jsi samá kost a kůže. Tady máš maso." zachraptěl postarší pán v černém, načež jsem znechuceností zavrtěla hlavou. Má našedivělé vlasy a hodně vrásek v obličeji.

Musela jsem čekat než všichni dojí. V ten moment můžeme jít kamkoli. Konečně jsem se toho dočkala. Všichni se smějí, dokonce i otci těkají koutky na náznak smíchu. Já tu nikoho neznám. Jedinou, kterou bych tu chtěla je Laura, ale ta je doma a balí si věci, protože se stěhují.

Ještě, že je venku málo sněhu, alespoň můžu jít do zahrady. Přivolala jsem si k sobě vlčka, toho, co jsem zachránila a hladila si ho. Dala jsem mu jméno Ortel. Když jsem tady v Manoru, tak s ním běhám po okolním lese.

Celkem mě štve, že nikde v okolí nejsou žádné domy, tudíž musím být pořád s bratrem. Je to až otravné.

"Co tady tak mladá slečna dělá sama?" nadskočila jsem leknutím. Byla jsem zamyšlená tak hodně, že jsem ani nedávala pozor.

"Já tady nejsem sama." opravila jsem ho. S nadzvednutým obočím se díval okolo sebe, ale když pohlédl vedle mě, udiveně na mě koukal, jako by mu právě přeskočilo.

"Ten ohavný vlčák je tvoje společnost?! To jdu radši dovnitř než abych tady byl s tou obludou." tímhle mě vytočil na maximum! Měla jsem sto chutí ho umučit Cruciatem! Jen jdi ty jeden nádivo nafoukanej!

"Radši běž domů. Určitě tam potkáš skvělé lidi." vlček mi olízl ruku pro štěstí a přikrčrně couval přes roští, až za ním zmizel. Už mi je stejně celkem zima, další důvod proč jít do tepla.

Cestou jsem si to rozmyslela a radši se vydala k prosklenému altánku. Zatím mě nikdo nehledá a hledat ani nebude. Nejsem moc potřebná. Sedla jsem si na jednu pohodlnou židli u stolku.

Proč mám dojem, že jsem na něco důležitého zapoměla. Na Flamela si ještě vzpomínám. Když na to nebudu myslet, možná si na to vzpomenu. Co já vím.

Sedím tu jen chvíli a už se nudím. Na co mám jen myslet, když mě nic nenapadá? Asi půjdu do knihovny hledat informace o Flamelovi. Doběhla jsem k domu a opatrně otevřela dveře, aby mě moc lidí nevidělo.

Po schodech jsem doběhla do druhého patra a šinula si to uličkou doleva, doprava a ještě jednou doprava. Vydýchávala jsem se před obrovským obloukem, který rozděluje knihovnu a chodbu.

Při hledání jsem našla šestkrát složený pergamen, tak jsem ho rozbalila. Je to rodokmen Blacků. Hele Narcissa Blacková a Lucius Malfoy. Od nich vede čára ke jménu Draco Malfoy. Proč tam nejsem také já?! Oni mě adoptovali?

Už vím, na co jsem se chtěla Draca zeptat. Na konci velkých prázdnin hned po probuzení se mi zdál sen, že se přidávám ke Smrtijedům, ale pod jednou podmínkou. Půjdu místo otce a není to Lucius Malfoy. Draco měl tenkrát napjatý obličej. Takže on to věděl a nic mi neřekl.

Vítám vás v novém roce s další kapitolkou. Jsem ráda, že to pořád čtete, každý vote a komentář mě vždy zahřeje u srdíčka a jsem moc happy. Tak v tomto roce buďte také happy jak dva grepy. *acoolka57*