Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

26. část

Prázdniny/I

Probudila jsem se z krásného snu, ve kterém jsem létala ladně jako skoro vyhynutí larelové. Jsou to velmi vzácní ptáci a jejich pera urychlují účinek lektvarů.

Ještě se zavřenýma očima jsem se protáhla a jen co jsem zvedla ruce, totálně jsem zmrzla. Vylekaně jsem přinutila oční víčka zvednout. Já nejsem v ložnici, ale v koupelně ve vaně! Já tu včera usla? Ani nemám ponětí.

Narychlo jsem vyskočila ze studené vody a sápala se po ručníku. Brrr... To je ale zima. Jen tak někdo ve vaně neusne, takže já musím mít samozřejmě štěstí. Rychle jsem se oblékla do volnějšího oblečení a až potom se podívala na budík. Propána! Vždyť už jetřičtvrtě na devět a vlak odjíždí za patnáct minut z Prasinek.

Popadla jsem hůlku a rozrazila dveře, div jsem nerozplácla profesora lektvarů, co za mnou nejspíš šel. Narychlo jsem mu věnovala omluvný pohled a běžela k vlaku, abych se mohla rozloučit s trojicí a Dracem.

Ještě zatáčka a jsem tam... Narazila jsem do něčeho, spíš někoho měkkého a málem se odvalila dva metry daleko.

Omluvně jsem se podívala na klíčníka a šafáře tady na škole tak, jako jsem se podívala na Snapea. Upřela jsem pohled na v dáli mizící černo-červenou lokomotivu, která jela plnou parou na nádraží 9 a 3/4. Nestihla jsem to. Smutně jsem sklopila hlavu a pomalu šla do hradu.

Hagrid mě celou cestu ujišťoval, že se na mě nebudou zlobit. Oni mi možná odpustí, ale co já sobě? Dokážu si odpustit, že jsem zmeškala odjezd svých jediných kamarádů a "bratra"? To asi ne.

Rozhodla jsem se, že půjdu do mé uklidňující místnosti. Když jsem vešla, pleskla jsem sebou o zem u jednoho z oken a uvolňivala se. Procvičovali jsem si ruce, nohy, břicho, záda a krk. Akorát jsem dělala most, když jsem si všimla postavy v černém, která na mě upřeně hledí. Leknutím jsem povolila a narazila si záda. Vážně super.

"Byl jsem tu první. Ani jste si mě při příchodu nevšimla." vysvětlil mi moji nevyřčenou otázku, co mi vyčetl v mém naštvaným výrazu v obličeji. Jo jasný. V tom případě jsem úplně slepá jak Trelawneyová, učitelka jasnovidectví, která má minimálně třicet dioptrií, aby viděla alespoň centimetr před sebe.

Ukázal mi rukou, abych šla za ním. Nemělo cenu odporovat, i když... Už vlastně nemůže odečítat body za porušování. Ale ne. Svoje plány, co jsem vymyslela za půl roku si schovám na někoho jiného.

Došli jsme někam do laboratoře. Usoudila jsem to podle mnoho přísad do lektvarů na vysokých poličkách, různé nádoby a kotlíky. Je to tady hodně velké. Asi poloviční Velká síň. V rohu jsou dva stoly, doufám, že mě také nechá zkoumat můj jed.

Takže když mi to nalil do pusy, nemohu mluvit. Mohl by pomoct bezoár, lžíce prachovky roušnivé, list kořenky slízové a samozřejmě prášek slzy ronivé. S těmito ingrediencemi jsem si sedla za jeden stůl a do kotlíku nalila půl litru vody.

"Na nic nemáte sahat!" leknutím jsem si málem uřízla prst. Zvedla jsem ukazováček, ať počká, což ho docela rozzuřilo. Kdybych se otočila, myslím, že by se i červenal vzteky.

Všechno jsem tam měla dané, jen prášek slzy ronivé se má nechat odležet tři dny někde ve velkém chladu. Docela jsem se divila, když mi to nevybouchlo nebo se mi neroztavil kotlík, protože bezoár a prachovka spolu moc dobře nereagují.

Snapeovi jsem ukázala můj nedokončený výtvor, načež jen pozvedl jedno obočí. "Vypůjčila" jsem si pergamen a brk a napsala co sháním. Otráveně se zvednul a zamířil někam dozadu do tmy.

Moje dílo dal na jednu z poliček a dveře neverbálně pojistil nějakým kouzlem. Jen těžko bych rozpoznala jaké. Vyhnal mě z místnosti a já zamířila nejdříve do pokoje pro knihy, které jsem následně vrátila do knihovny.

Rozhlížela jsem se všude různě, než jsem narazila na jednu s názvem Zvěromágství. Sedla jsem si k jednomu z mnoha volných stolů a začetla se.

Je to úžasné. Také bych se chtěla stát zvěromágem. To musí být krásný pocit nachvilku zahodit všechny starosti stranou a jen tak se potulovat rozlehlou dědinou. Jen si to představím a už se rozplývám.

Zajdu za McGonagallovou, jestli by mi nepomohla se jím stát. Danou knihu jsem si vypůjčila s sebou a zamířila k Nebelvírské věži. Zaklepala jsem na mohutné dveře a po vyzvání vstoupila dovnitř.

Páni. Všechno tady září do Nebelvírských barev, jak nečekané, ale oni jsou podle mě uklidňující než Zmijozelské. Červená jako láska a zlatá jako štěstí. Zelená jako tráva a stříbrná krev jednorožce.

Radši jsem se probudila z přemýšlení a na profesorčin stůl položila onu knihu. Chvíli si to prohlížela, než si všimla zlatého nápisu.

"Chcete, abych vás to naučila?" kývla jsem na souhlas a čekala jak se rozhodne. Prosím, svol to.

"Nu dobrá. Vždy ve tři hodiny odpolední na tomto místě. Byla bych ráda, kdyby jste to nikde moc nerozhlašovala." nasadila jsem úsměv od ucha k uchu a štěstím bez sebe ji objala.