Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

19. část

Přeji šťastné a veselé Vánoce, krásný nový rok.

Ošetřovna

Už jsem se hodně začínala nudit, až mi z toho klesala víčka. Nakonec jsem se podala a propadla se do říše snů.

"Jen pojď s námi. Chci tě mít při ruce, až budeš zabíjet mudly." ušklíbl se vybledlý muž bez nosu v tmavě zeleném hábitu. Já zabíjet nebudu! To odmítám! Ale jemu radši nebudu odporovat. Nezbylo mi nic jiného než přikývnout na souhlas. Všichni už čekali před domem. Ten dům znám?! Malfoy Manor? S mužem po pravém boku jsem došla před bránu a společně s ostatními se přemístila do čtvrti s málo lidmi. "Tak se ukažte mí drazí. Chci vidět, kdo ke Smrtijedům opravdu patří. Očekávám od vás jen dobrou práci." nařídil nám. Teď už z toho nemůžu vycouvat, akorát by mě zabil. "Tak na co čekáš?!" vybízel mě netrpělivě. Vykročila jsem dopředu a namířila hůlku na prvního, který mi přišel pod ruku. "Avada... kedavra" vydechla jsem tak, jako poslední doušek života toho muže.

"Né!!!" probudila jsem se a s tím asi celou školu. Všimla jsem si pode mnou louže krve. Zamotala se mi hlava, ale nějak mi to přestává vadit. Necítím levou nohu a strašně mě bolí. Je to ukrutná bolest.

Podívala jsem se pozorně na nohu... mám díru na lýtku zkrz kost až na druhou stranu, jako tenkrát v Manoru. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to.

Začala jsem se plazit po zemi a zkoušela najít ošetřovnu, ale nemohla jsem si vzpomenout, kudy se tam jde. Za sebou jsem zanechávala krvavé stopy.

Došla jsem k nejbižšímu oknu a otevřela ho. "Essence!" křikla jsem. Za necelou minutku jsem u mé hlavy slyšela šum křídel.

"Omlouvám se za vyrušení, ale mám jednu prosbu. Prosím najdi nejbližšího profesora a zatahej ho ke mě. Nemůžu chodit a strašně se mi motá hlava. Leť!" zkuhrala jsem. Sovička se rozlétla a potom už jen tma.

***
"...ale nemůže chodit. Má díru v lýtku skrz kost. Nevím jak to dokázala, ale i s lektvary se to bude léčit tři týdny." odposlouchávala jsem rozhovor. Tři týdny?! Mohla bych zkusit moji samoléčbu, možná se to vyléčí ani ne za dva dny.

"Slečno. Vnímáte mě?" probrala mě z myšlenek madam Pomfreyová. Podívala jsem se na dva lektvary a popravdě se mi to nechce pít.

Dala mi do ruky první a to průhlednou. Myslím, že je to kostirost. Je to kyselé a hořké, nemýlila jsem se.

Druhý má lehce červenou barvu, asi dokrvující. Podle štiplavé lehké chuti jsem si tipla správně.

"Chce s vámi mluvit profesor Snape, ale podle mě byste měla odpočívat." vzala prázdné baňky a odešla do její místnosti, myslím, že tam má i kabinet.

"Slečno Malfoyová. Co se stalo včera večer?" koukal na mě jako na zjevení. Zdá se mi to nebo opravdu, když jsem s ním sundal tu kamennou masku, je uvolněnější a dává najevo své city?

"No... V noci jsem se probudila z noční můry s křečí v noze a kaluži krve. Nemohla jsem se zvednout, tak jsem se snažila najít cestu na ošetřovnu, ale když už jsem nevěděla kudy, doplazila jsem se k nejbližšímu oknu a požádala o pomoc mou sovu Essence." musí si říkat, že jsem blázen. Ale seděl a ani se nehnul z místa, což je u něj normální.

"Profesore, myslíte, že je možná samoléčba? Myslím tím, že třeba když budete mít takovou ránu jako já, tak jestli by to šlo uzdravit do dvou dnů díky mysli nebo nějak tak?" pozvedla jsem tázavě obočí. Zamyšleně koukal někam za mě.

"Jen opravdu mocný kouzelník by to dokázal." zadíval se mi do očí. Zavzpomínala jsem na tu ruku a živě si představovala co se mi stalo.

Profesor zatřepal hlavou a odešel. Teď se mi jaksi nechce spát. Doufám, že za mnou alespoň dojde Draco nebo někdo z trojlístku.

Čekám tu už dlouho, ale ani Draco se nechce dostavit. Usmála jsem se, protože jsem slyšela šum křídel a klapající boty. Dveře ošetřovny jsou otevřené. Dovnitř vběhl trojlístek a Essence.

"Co se ti proboha stalo?" rozdýchávala běh Hermiona. Řekla jsem jim to, co nedávno profesorovi Snapeovi.

"Máš chytrou sovu. Přiletěla za námi a někam nás tahala. Vůbec jsme nevěděli čí je, ale potom jsme si vzpoměli na tebe." odříkával svůj proslov Ron. Pohladila jsem Essence po hlavě a pousmála se.

"A jak dlouho tady budeš?" vzal si tentokrát slovo Harry. Mám jim říct o samoléčbě? Nebude to riskantní? Hermiona by to nikde neřekla, to samé Harry, ale Ron... no nevím. Tak zkusit to můžu.

"Tři týdny, ale já se umím vyléčit sama a potrvá to kratší dobu. Nevím jak dlouho. Doufám, že si to necháte pro sebe. Nemusí to vědět celá škola." nakonec jsem se s tím svěřila. Tak tohle bych měla za sebou.

Za ty dva dny se bratr vůbec neukázal. Poslala jsem mu dopis, že jsem na lůžku, tak jestli mě chce vidět, ať přijde. Essence mi dává informace, co se děje na škole. Nic zvláštního jsem se nedozvěděla.

Sundala jsem si obvaz, abych se mohla podívat, jestli se to už zahojilo nebo ne. "Slečno Malfoyová! U Merlina, co to vyvádíte?!" obořila se na mě madam Poppy.

Noha už byla celkem zahojená, ale ještě se úplně necítím na chození. Podívala jsem se na ošetřovatelku. Musela jsem se usmát nad jejím překvapeným výrazem.

"Vaše noha?! Je zdravá?! Jak... jste to dokázala?" obdivovala mě. Tak tenhle případ tu asi ještě neměla.

"Umím si to vyléčit sama a je to účinější a rychlejší. Prosím, nechte si to pro sebe." žadonila jsem madam Poppy. Nevědomky kývla na souhlas.

Ještě ten den ke mě přišli Ron a Harry, Hermiona prý nemohla. Podezřívají Snapea, že chce ukrást něco, co vyrobil Nicolas Flamel, tu věc hlídá tříhlavý pes Chloupek, jak výstižné jméno. V knihovnách o něm hledají informace, ale nic nemůžou najít. Možná bych mohla přečíst pár knížek v Manoru, myslím, že bych tam našla alespoň zmínku o něm.