Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

27. část

Prázdniny/II

Za chvíli budou tři hodiny a já stojím u dveří profesorky MyGonagallové. Už se nemůžu dočkat na zvěromagii. Těším se jako malé dítě o Vánocích na dárky.

Po vyzvání jsem vkročila dovnitř a poslušně si s úsměvem sedla na připravenou židli.

"Někteří se zvěromagií nemají problémy a umí se perfektně přeměnit do měsíce. Někteří ovšem na to nemají moc předpoklady a učí se třeba i tři roky, někdy i více." přikývla jsem na souhlas. Pochopila jsem to jako skrytou otázku, v níž jsem poznala, jestli jsem trpělivá.

"Zavřete oči a vyprázdněte svoji mysl. Až tak učiníte, představujte si, jak se přeměňujete. Je celkem obtížné představovat si to, když nevíte v co se přeměníte." jak řekla, tak jsem i udělala.

Po chvilce snažení jsem pocítila šimrání, které jakoby rostlo z pod mé kůže. Občas to bolelo, občas zase šimralo. To mě ale nenechalo vyrušit při snaze o přeměnu.

Když už se po delší době nic nedělo, otevřela jsem oči a zůstala v šoku. Všude po těle jsem měla dlouhé hnědé peří, ale nic víc se nezměnilo.

"Výborně. Dříve jsem učila tři zdatné chlapce, kterým se však první kroky povedly až po delší době. Zřejmě to máte v genech, ale nepamatuji si, kdo z rodiny Malfoyových byl zvěromágem." nad tím jsem se zamyslela. Mám jí napsala pravdu, nebo to tutlat dál.

Rozhodla jsem se pro první variantu. Na pergamen jsem jí napsala, že mě adoptovali, nic víc, nic míň. To stačí. Věřím, že si to nechá pro sebe. Nevěřícně přikývla a ukončila hodinu.

Až do večeře jsem se procházela po pozemcích školy. Je to tady tak krásné. U nás v Malfoy manoru to moc živé není. Okolo domu jsou staré ve větru vrzající stromy a na zahradě je maximálně zeleň. Tady je to barevné a vítr si hraje s krásnýma stromkama a malými barevnými kytkami.

Stavila jsem se i za Hagridem, který mě neochotně pustil dovnitř a nabídl mi čaj se sušemkama. To jsem odmítla, protože tu nejsem, abych se najedla, ale jen popovídala. Navíc z Harryho vyprávění jsou ty sušenky tvrdší než kámen a vůbec nemají tu chuť, co mají mít.

V hájence jsem se moc dlouho nezdržela a vyrazila na večeři. Hagrid šel hned vedle mě a vydával prapodivné a nadpozemsky ohlušující zvuky. No to opravdu za zpěv nelze považovat.

Ve velké síni je jeden malý stůl pro šest lidí. Já sedím mezi Trelawneyovou a McGonagallovou. Oproti všem jsem tady vážně prcek, ale nějak mi to nevadí.

Po večeři jsem měla přikázáno jít s lektvaristou do kabinetu a tam mi dal můj rozvrh, kdy mě co budou učit. Každý den dvouhodinovka. No co se dalo čekat.

Po: nitrobrana- 15:00/17:00
Út: lektvary- 15:00/17:00
St: přeměňování- 15:00/17:00
Čt: neverbální kouzla- 15:00/17:00
Pá: myšlenkové mluvení- 15:00/17:00

S profesorkou jsme se domluvili, že úterek místo zvěromagie pojmenujeme přeměňování, aby se na to přišlo co nejdéle, nebo aby se na to nejlépe nepřišlo vůbec. Je mi jasné, že Brumbál všechno ví, jelikož má o Bradavicích přehled.

Takže zítra mě čekají neverbální kouzla. Něco jsem o tom četla, ale bylo toho opravdu jen málo.

V koupelně jsem si dala pozor, abych zase nespala ve vaně. Ani jsem nebyla moc ospalá a jen se loudala po chodbách. Je to zvláštní se tu procházet sama. Cítím se jako princezna.

"Zabloudila jste? To si ani neumíte zapamatovat cestu do vašeho pokoje?" ozvalo se mi někde u ucha a já málem leknutím proskočila tím oknem, kterým jsem pozorovala krásně svítící hvězdy.

Pomalu jsem se otočila a podívala se do jeho krásných onyxových očí. Na měsíčním svitu vypadá božsky. Noc mu sluší více než den, je to král noci.

Přiblížil se ke mě a mé a jeho rty byli jen kousíček od sebe. Ne! To se nesmí stát, nesmí! Až teď si uvědomil co dělá a narovnal se jakoby se nechumelilo. Radši jsem odešla pryč. Rovnou do postele, kde jsem následně usnula jako přibitá.

-----
Už je po třetí hodině a já jdu pozdě. Nechci slyšet, jak nadává. Sakra! Plášť jsem si vzala jen do ruky a zaklepala na dveře, které jsou jen o pár pater nahoru. Snape chce, abych nosila školní uniformu i o prázdninách. Je v tom strašné vedro! Venku je skoro čtyřicet a já se tu plahočím nabalená.

"Chcete snad pořídit osobní sluhy, nebo vám postačí kapesní hodinky." nakvašeně mě pustil do učebny na obranu proti černé magii.

"Začneme něčím jednodušším. Třeba levitačním kouzlem. Pomyslete na to kouzlo ale lepší je si představovat, co to má udělat." položil přede mě na lavici pěří a poodstoupil.

'Wingardium leviosa' pronesla jsem v hlavě a namířila na pírko. To se s jemností vzneslo do vzduchu a já ho nechala přistát na profesorově hlavě. Jemně mu zacukaly koutky rtů na náznak úsměvu.

"Odzbrojte mě." zaujal soubojnický postoj a vyndal si svou černo stříbrnou hůlku s ornamenty. Je krásná, ale pro mě je lepší ta moje. To by řekl asi každý kouzelník.

Pomyslela jsem na expeliarmus, ale nic se nestalo. Ani podruhé. Na třetí pokus jsem se co nejvíce uvolnila a dala do kouzla všechnu sílu. Paprsek světla, který se rychle přiblížil k protihráči, se rozplynul při vytvoření štítu vyčarovaný profesorem. Bez emoce přikývl a pokračovali jsme.

Ahojky! Doufám, že se líbí a tento příběh za chvíli bude mít 7K reads 😱. Jsem ráda, že se to ještě někomu líbí ❤️. Toto jsem sepsala cestou do školy, ale řeknu vám, že jít (spíš běžet) 5 kiláků s deseti kilama na zádech (učebnice) není žádná sranda (ujel mi autobus 😃). Pokud nejste na chození zvyklí, nedoporučuju.
Choďte včas, vaše Acool 😊