Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

8. část

Úchyl?!

Chvíli jsem tam ještě seděla a prohlížela si poloprázdnou, tmavou místnost a plno hnědých kožených křesel. Zvedla jsem se a přešla k jedinému oknu, které tu bylo. Opět krásný výhled do zahrady. Okno jsem otevřela a užívala si svěží letní vánek.

Uslyšela jsem za sebou tiché kroky, že by je ani ten nejlepší neuslyšel. Začalo mi rychle být srdce div mi nevyskočilo z hrudi. Naskočila mi husí kůže a skoro ani nedýchala. Nemohla jsem se vůbec pohnout.

"Copak tady tak mladá a krásná slečna dělá sama?" uchechtnul se mužský hlas za mnou.

"Koukám se z okna. Nevidíš?!" cekla jsem podrážděně. Ani jsem od sebe nečekala, že bych v takovém stavu mohla vůbec mluvit.

Nejasně, ale odhodlaně jsem se otočila na chladné podlaze. Předemnou stál velmi vysoký muž s krátkými hnědými vlasy, menším nosem, usměvavými rty a krásnýma zářivýma zelenýma očima. Na sobě dlouhý hnědý kabát a v ruce rovný... klacek? Podívala jsem se na něj jako na idiota.

"Dobrá. Já neprotestuji milá Alexis." řekl až moc sladce, až se mi chtělo zvracet.

"Pokud mě omluvíte, já půjdu do svého a bratrovo pokoje." oznámila jsem a chtěla odejít. Jako naschvál mi zahradil cestu a nechtěl povolit.

"Okamžitě mě pusťte ven!" snažila jsem se dostat ven, ale marně. Už jsem byla docela naštvaná, tak jsem přešla k oknu. A najednou?! Mám nápad! Šibalsky jsem se pousmála a poprosila jsem ptáčky o pomoc, ale až jim dám povel.

"Já být vámi, tak neštvu malou holku jménem Alexis." založila jsem ruce v bok a pořád tím šibalským úsměvem jsem na něj hleděla.

"Už se celý klepu strachy." dobře, řekl si o to.

"Nevím, kdo se bude smát naposled. Teď!" zavelela jsem a dovnitř vletělo hejno ptáků a začali dotyčného klofat. Poděkovala jsem ptáčkům a odběhla z pokoje.

Běžela jsem neznámo kam, ale to mi teď bylo jedno, hlavně, že budu co nejdál od toho... Toho... Nic mě nenapadá.

Bloudila jsem ohromným domem, až jsem se ocitla u dveří do zahrady. Možná tam zase někoho potkám a pomohu. Tentokrát tu bylo ticho a příjemný větřík s mými černými krátkými šaty lehce pohupoval. Nadechla jsem se svěžího vzduchu a vydala se na nejbližší lavičku.

"Ahoj Draco." pozdravila jsem svého bratra, který se ke mě potichoučku a po špičkách plížil.

"J...jak? Jak si mě poznala?" vykoktal ze sebe a s vykulenýma očima se posadil na volné místo vedle mě.

"Instinkt." odpověděla jsem mu jednoduše a koukala před sebe.

"Draco pozor!" vykřikla jsem narychlo a shodila ho dolů z lavičky. Já jsem však nestihla uhnout a něco mě zasáhlo do ramene. Pak jen černo.

"Alexis... Sestro.... Probuď se. Prosím." fňukal nademnou Draco.

"Draco? To nic nebylo. Jsem úplně v pořádku." vydala jsem ze sebe ještě se zavřenýma očima. Pomalu jsem je otevřela a přimhouřeně se rozkoukávala. Opatrně jsem se zvedla a pomohla na nohy i bratrovi v šoku. S radostí mě objal a já jeho.

"A díky, že jsi mě varovala. Jak jsi vlastně poznala, že na nás někdo zaútočil?" podíval se na mě zkoumavě.

"Instinkt." odpověděla jsem mu opět jednoduše. Draco zakroutil hlavou a šel zpět do domu.

"Kde jsi?! Až si tě vyhledám, tak uvidíš!" vynadala jsem dotyčnému a chtěla odejít. Slyšela jsem jemný dech, který nepatří zvířeti, ale člověku. Jak naivní být schovaný poblíž holky, která ho může i zabít. Založila jsem si ruce na prsa a s pozvednutým obočím se otočila ke keři, za kterým nejspíše je.

"Budeš za tím keřem trucovat dlouho?" hypnotizovala jsem keř a čekala, až z něj někdo vyleze. Samozřejmě, že vylezl zelenooký muž.

"Ty ptáčci ti nestačili? To snad mám zavolat draka, aby tě spálil, nebo co?" obořila jsem se na něj a čekala na jeho reakci.

"Já se omlouvám. Chtěl jsem jen zjistit vaši moc, jak dobře vám fungují smysly." vylezl z keře a omluvil se mi.

"A jak jsi vlastně dokázala poštvat proti mě ta létající stvoření a zachránit Draca před kletbou?" zeptal se. Nechtěla jsem mu odpovídat.

"Tak mi nejdříve řekněte kdo jste." vyplivla jsem na něj a čekala nějakou urážku nebo nevhodné chování.

"Já jsem tvůj a Dracův osobní učitel Louis Smith." nasadil hrdinský postoj. To bude zase utrpení. A že si ho nepamatuji.

"Alex. Kde jsi?" volal mě ženský hlas. Otočila jsem se a odkráčela do domu. Došla jsem do již známé místnosti. Do jídelny.

"Tady jsi. Chytni mě za ruku drahoušku." pobídla mě žena a odkráčela ke mě.

"Mám jednu otázku. Kdo jste?" zeptala jsem se nejistě a hleděla do modrých méně výrazných očí.

"Já zapoměla, že si mě nepamatuješ. Jsem tvá matka Narcissa. A teď už neotálej a chytni se mě." přikázala s lehkým úsměvem. Na nic jsem nečekala a chytla jí za zápěstí.