Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

30. část

2. a 3. ročník

V srpnu mě pustili domů s tím, že kdyby se mi jen něco malého stalo, mám se okamžitě přemístit do Bradavic. Což jsem naštěstí nemusela. Teď vám shrnu průběh těch pár let.

2.ročník
Tento rok si moc nevybavuji, protože jsem byla pod kletbou Imperio ještě s jednou holkou a to s Ginny Weasleyovou. Voldemort jí využíval k tomu, aby měl sílu a kdyby jí zabil, stal by se skutečným a ne jenom vzpomínkou. Mě využíval k páchání činů. Mohla jsem se baziliškovi podívat do očí a nic mi neudělá, za to studenti končili zkamenělí.

Všechno učivo jsem se potom doučovala v Malfoy manoru, kde nás ke všemu Smith učil tančit a hrát na klavír. Mě to narozdíl od Draca bavilo a hře jsem se věnovala i ve škole.

3.ročník
Ten byl celkem pohodový, až na útěk vraha Siriuse Blacka a jednu červnovou noc. Vlastně mi to i prospělo a měla bych za to děkovat Merlinovi.

Flashback
Vím, že bych neměla chodit ven po večerce, ale mě to nedá. Vydala jsem se k Hagridově hájence, ale potom jsem uslyšela známý křik. Vydala jsem se za ním a nevěřila svým očím.

Hermiona se držela jedné větve vrby mlátičky, která s ní máchala ze strany na stranu. Kamarádka cestou sebrala i Harryho a společně skočili pod kořeny stromu.

Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem vykouzlila patrona, který mě naučil Lupin a s naléhavou zprávou ho poslala ke Snapeovi. Za necelých deset minut už Snape skoro běžel a pořád se nezastavoval. Před vrbou máchnul hůlkou a ona znehybněla.

Sice mi říkal, abych počkala venku, ale já se vydala za ním. Proběhla jsem dlouhým a nerovným tunelem a řídila se podle hlasu. Akorát jsem viděla černý cíp profesorovo pláště, jak mizí v jednom z pokojů.

Neváhala jsem ani chvilinku a vydala se za ním, jenže to byla nejspíš chyba. Když jsem vstoupila, odhodila mě silná kletba někam dozádu do pokoje. Jediné, na co si před ztrátou paměti vzpomínám je, že se mnou letěl ještě někdo jiný.

Opatrně jsem otevřela oči a chtěla se postavit, jenže při podepření mi levou rukou projela nepopsatelnoá bolest. Nejspíš jsem si jí při nárazu zlomila. Ztěží jsem se zvedla a můj pohled zaměřil osobu, která ležela několik centimetrů ode mě.

Ležel tam lektvarista a to, že žije jsem zjistila podle pravidelného zvedání hrudníku. Nenapadlo mě nic jiného, než použít kouzlo Aquamenti, po kterém se rychle probudil.

Až teď jsem si vzpoměla, že je dnes úplněk a podle mých a Hermioniných teorií je Lupin vlkodlak, takže pokud budou někde poblíž něho, nedopadne to zrovna moc dobře.

Rychle jsem se rozběhla k východu a když jsem vyskočila z té temné chodby, naskytl se mi pohled na nově přeměněného šedého vlkodlaka. Nenapadlo mě nic jiného, než se rozběhnout a skočit mu ze zadu okolo krku.

Vlkodlak mě skoro kousnul, ale já jsem se uhnula a vyšla bez jediného škrábnutí. Všimla jsem si profesorovo vyděšeného výrazu, který svým tělem chránil trio, ale to mě momentálně nezajímalo.

Vzala jsem do ruky ostrý kámen a blízko nestvůry si dlouhým a rychlým tahem rozřízla ruku. Vlkodlak ucítil můj pach a místo černého psa a tria se zajímal o mě a vydal se za mnou do lesa. Tam jsem se přeměnila do larela a útočila na něj.

Když už jsem myslela, že odběhl pryč, vrátila jsem se do lidské podoby a neschopna jediného pohybu se sesunula na chladnou zem pokrytou večerní rosou.

Uslyšela jsem dusot kopyt, které se nebezpečně rychle přibližují. Dnes už nemám sílu s nikým nebo ničím bojovat. To už radši zemřu.

Zarazila jsem se při pohledu na to, co ke mě přiběhlo. Je krásně bílý s bílou hřívou a bílým rohem. Buď už mám z vyčerpanosti halucinace, nebo jsem v nebi, ale to je jen malá šance.

To majestátné zvíře na mě namířilo rohem, který vzápětí začal svítit. Je jasné, že když vám takovéto zvíře poskytne pomoc, musíte mu dát něco na oplátku. Sice nevím, co mi vyléčil, ale věřím, že to je důležité.

Z posledních sil jsem sebrala svou hůlku a ustřihla si vlasy po lopatky, ale i tak jsou ustřihlé dost dlouhé. Darovala jsem jednorožci poslední pohled a pak se vydala do říše snů.

----------
"Madam Pomfreyová, probouzí se." ozval se mi hlas jako velmi hlasitý zvuk, který ustává velmi pomalu. Otevřela jsem oči, ale ve velkém návalu světla jsem je vrátila do původní pozice.

Po chvíli jsem je tentokrát pomalu otevřela a rozkoukala se po bílé místnosti. Já jsem na ošetřovně?! Když mi konečně došlo, co se stalo, podívala jsem se na hnědovlásku vedle mě. Hermiona akorát odkládala nějakou "tenkou" knihu na stolek, který se pod tou váhou mírně prohloubil.

"Jak je vám slečno?" zajímala se hned ošetřovatelka, která na tácku nesla "pár" lahviček s hnusama na uzdravení.

"Celkem fajn." odpověděla jsem sípavě, ale hned se chytla za pusu. Já jsem promluvila?! Při té představě, že se dva roky pokoušeli mi vrátit hlas a až dnes se to povedlo, se mi rozlil hluboký úsměv od ucha k uchu a oči mi zářili jako nově vyšlé slunce. Musela jsem vypadat jako blázen, když jsem se usmívala do stropu.
End of flashback

Ou yeah! Po týdnu další díl. :D Trochu jsem to urychlila, ale rozhodně to neznamená, že se blíží konec. No vlastně to ani nevím, ale minimálně ještě deset kapitol bude. :D Tak jsem zajímavá, kdo to dočte až dokonce. :D
Nějte se coolově, Acool :)