Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

38. část

Mám tě ráda tati

Velké těžké dveře se otevřeli a na velkém křesle u menšího stolku seděl Voldemort a odkládal pergamen s brkem do šuplíku, snad abych to neviděla.

"Už jsi přišla má milá." oslovil mě s úšklebkem a ukázal na pohovku naproti stolu, kam jsem si bez odmlouvání sedla a čekala, co mi řekne zajímavého.

"Teď, když jsi Paní Zla, tak potřebuješ vypadat děsivě, a aby z tebe měli všichni respekt. Až bude schůze, chci, abys tam přišla už připravená být správnou Paní Zla. Teď můžeš jít." bez protestů jsem se zvedla a s poklonou odešla zpět do svého pokoje, udělat si něco děsivého, z čeho budou mít ten největší respekt.

Věděla jsem, že dnes má vypuknout válka, takže bych si měla pospíšit, abych vůbec něco stihla vymyslet. Přešla jsem ke skříni a přehrabovala se v šatníku a čekala, že mi do ruky padne něco, co by šlo použít. Draco na mě chvíli hleděl, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a dál četl rozečtenou knihu.

Nakonec jsem se rozhodla pro šaty, které mám na sobě a přešla k toaletnímu stolku, kde jsem si vyčesala vysoký drdol obmotaný gumičkou, vypadající jako hadí kůže. Na obličej si dala světlý make-up, obočí si zvýraznila černou tužkou na obočí, oční víčka si zvýraznila černými stíny, udělala linky, dala si řasenku a nakonec si dala černou rtěnku.

Na krk jsem si vzala řetízek se srdcem, které jsem měla i na svatbě a doplnila to stříbrným náramkem se stejným potiskem, jako je gumička.

Na nohy jsem si vzala černé silonové punčochy a doplnibotama na vysokém podpatku se stříbrným páskem a stříbrným lemováním mezi porážkou a zbytkem. Vypadalo to velmi pěkně.

Objala jsem matku a i s ostatníma se s ticpřemístila. Objevili jsme se nedaleko před Bradavickým hradem, kde ve velkém chumlu stojí Smrtijedi, za nimi akromantule a jako poslední obři. Tuhle válku mají Bradavice předem prohranou, ale Merlin ví, co se stane.

Voldemort dal pokyn k útoku, ale mě nařídil, abych zůstala s ním a dívala se, jak škola pomalu upadá. Musím se zapojit a pomoct dobru. Nesmím tady jen tak koukat, jak se nejlepší škola rozpadá od základů.

"Nemohla bych se také zapojit? Chci je vidět umírat. Chci vidět, jak jim vyhasíná poslední jiskřička z očí." řekla sem s povýšeným tónem. Nemyslím to vážně. Vůbec se mi nechce nikoho zabíjet.

"Tvé nadšení se mi velice líbí. Když chceš, klidně se zapoj. Myslel jsem, že je nechceš vidět umírat." usmál se tím jeho typickým výrazem a já s pokývnutím hlavy zmizela z jeho dohledu.

Objevila jsem se ve Velké síni, kde na lůžku leželi buď zranění, nebo dokonce mrtví, na které jsem se nemohla ani podívat. Akorát jsem se chtěla jít zeptat madame Pomfreyové, když naše uši zalil nepříjemný zvuk.

"Vydejte mi Harryho Pottera. Vydejte mi Harryho Pottera a nic se vám nestane. Máte hodinu na ošetření svých blízkých. Harry Pottere, přijď do Zapovězeného lesa do hodiny, jinak už nikdy neuvidíš své blízké." linul se po pozemcích Voldemortův syčivý a naštvaný hlas.

Teď, když mají hodinu čas dát zraněné do pořádku, mohla bych se podívat po škodách na pozemcích. Stejně jsem zapomněla, na co jsem se chtěla zeptat. Když jsem si byla jistá, že mě nikdo nevidí, proměnila jsem do larela a letěla nad rozbořenou hájenkou, přes polámanou Vrbu mlátičku a přistálpolorozpadlé Chroptící chýše, odkud jsem zaslechla dva velice známé hlasy.

"... věrný, ale nemám jinou možnost. Naginy?" zasyčel Voldemort a já opatrně sletěla dolů, abych dobře viděla na danou situaci. Všimla jsem si trojice, kteří stáli za prosklenou stěnou a pozorovali celou situaci s napětím jako já. Proti lektvaristovi se rychle přibližoval had a už otvíral pusu, aby ho mohl kousnout.

Rychle jsem s zneviditelnila a vletěla dovnitř mezi Snapea a hada. V krku jsem cítila nekonečnou bolest a já měla co dělat, abych nezačala křičet. Také nepomáhala myšlenka, že jestli neudržím neviditelnost, stejně ho potom zabije a můj čin by byl k ničemu. Když jsem na svém krku necítila ostré špičáky, proměnila jsem se do člověčí podoby. Nemohla jsem se skoro nadechnout, takže mi po tváři jen líně padaly slzy.

Silné ruce si mě vzaly do náruče a kolíbaly se mnou ze strany na stranu. O tvář se mi sem tam rozpleskla slza neznámého. Otevřela jsem oči a uviděla ty jeho, které jsem vydávala pět let na hodinách lektvarů nebo OPČM. S úsměvem jsem na něj hleděla a chytla jeho ruku, kterou držel na mém krku, abych nevykrvácela. Marně.

"Mám tě ráda..." snažila jsem se polknout a co nejvíc si zapamatovat jeho tvář. "... tati." prohloubila jsem úsměv a můj stisk na jeho ruce povolil. Slyšela jsem svůj poslední úder srdce a pak se vydala do říše snů.

Jak já nemám ráda konce! Jak ty psané, tak i ty četné. :(
Ještě to vidím tak na jednu, maximálně dvě kapitoly a pak bude, jak už určitě víte, konec. Chtěla jsem co nejdřív tuto povídku dopsat, ale teď se mi rozhodně nechce. :(
Snad jsem vám nezhoršila náladu takhle večer a užívejte si prázdniny. :)