Dcera Smrtijeda [Harry Potter FF ] ✔

11. část

Cesta Bradavickým vlakem

Začala mě příšerně bolet hlava a nešlo to zastavit. Zkoušela jsem usnout, ale kvůli bolesti jsem nemohla. Měla jsem jen zavřené oči a poslouchala rozhovor rodičů.

"...Znáš tu věštbu, je přeci o ní a o chlapci. Ona je zázračné dítě. Umí ojedinělé schopnosti, které neumí ani Pán Zla. To ona ho může přemoci." zbytek jsem matku neposlouchala.

Já?! A dívka z věštby?! Ze mě snad dělají blázna... Ale je zase pravda, že mám schopnosti, které nikdo jiný nemá. S hady mluví jen dva lidé na světě, tedy podle Draca. Teď vlastně jenom já, ale Pán Zla se má vrátit, to mi také řekl bratr.

Shrnutí celého roku v Malfoy Manoru:
Po celý rok mě Draco učil létat na koštěti a vybudoval si ke mě velký respekt a já k němu. Jednou jsme se málem zabili navzájem.

Profesor Smith je celkem pohodový týpek. Pověděl nám pár zajímavých historek, co se mu na škole čar a kouzel přihodili. Draco vypadal znuděně, ale mě to celkem zajímalo. Něco málo nás i o Bradavické historii naučil, jací tvorové žijí v okolí hradu a podobné.

Nejdříve jsem se divila, že je to velký hrad s několika věžičkami, poschodími, hýbající se schody a mluvícími obrazy a mnoho dalšího. Přijde mi hodně sympatický, ale Dracoušek, tak mu říkám, když ho chci vytočit, mi přijde o mnoho sympatičtější.

Konec druhých prázdnin v Malfoy Manoru
"Ahoj! Budete mi oba dva moc chybět. Možná vám budu často psát!" překřikovala jsem dav loučících se dětí, plačící rodiče a hluk lokomotivy, která se právě rozjela.

Naposledy jsem zamávala z okna a sedla si vedle Draca. V kupéčku jsme seděli ještě s dvěma chlapci, kteří se od nastoupení ládují koláčkama, dortíkama a vším možným. Oni bez toho jídla nevydrží ani minutu. Představili se nám jako Vincent Crab a Gregory Goyl. Mě moc do oka nepadli.

"Crabe! Goyle! Nemůžete se alespoň na chvilku přestat ládovat bůhví jakýma sladkostma?!" vyjela jsem už po nich. Já nemám nervy na to, se dívat, jak ty bečky celou cestu žerou jako prasata! "Jdu se projít." oznámila jsem a odešla od nich.

Hledala jsem nějaké kupé, které bude volné a nechají mě tam. Procházela jsem celý vlak, ale všechna jsou zabraná a nikam bych se nenacpala, kromě jednoho. Sedí tam nějaký pihovaný zrzek a hnědovlasý brejloun. Vypadají celkem mile.

Zaklepala jsem a nakoukla dovnitř. "Mohu si přisednout? Nechtěla jsem být nadále s těmi zrůdami." poprosila jsem je a čekala na rozhodnutí.

"Klidně si sedni. Já jsem Ron Weasley a tohle je Harry Potter." představil sebe a hnědovlasého kamaráda zrzek.

"Ahoj. Ráda vás... Harry Potter?! To je úžasné. Nečekala jsem, že tě někdy uvidím. Já jsem Alexis..." rozzářili se mi oči, ale při představování jsem zesmutněla. Kluci na mě koukali a čekali na příjmení. "Alexis Kathrin Malfoyová." vydechla jsem se zavřenýma očima a pomalu je otevřela.

"Malfoyová?! Já nevěděl, že má Malfoy sestru." divil se s kyselým obličejem Ron a prohlížel si mě.

"Vůbec se mu nepodobáš." přikývl hlavou Ron. Nepodobám a já to vím. Jsem milejší, ráda pomáhám. V tom do kupé vešla ještě jedna holka.

"Měli byste se převléct do uniformy, za chvíli budeme na místě." oznámila a vystřelila pryč. Ani si mě nevšimla.

"Tak já radši půjdu, než mě Draco půjde hledat, i když si myslím, že tam komunikuje s těma obludama. Ráda jsem vás poznala." odešla jsem dříve, než mi stačili odpovědět.

Dorazila jsem k těm prasatům a bratrovi. Kluci na můj rozkaz odešli a já jsem zatáhla závěsy, abych se mohla převléct do uniformy, kterou jsme spolu s dalšími pomůckami koupili v Příčné ulici.

Když jsem se převlékla a šla jsem na chodbu, spatřila jsem bratra a ty dva balvany, jak se vysmívají nějakému hnědovlasému chlapci.

"Draco?!" pronesla jsem na něj rozzuřeně. Bratrovi spadl škodolibý úsměv z tváře a ani se mi nepodíval do očí. Taky aby jo, když šikanuje hned na začátku a to ještě školní rok nezačal. Nic neříkal a koukal z okna. Necítila jsem z něj ani kapku provinění.

"Jsi zbabělec. Nadřazuješ se, jako kdyby jsi byl císař planety, vesmíru a všeho možného... A to mě na tobě nejvíce štve. Chovej se normálně!" vylila jsem na něj zlost a měla jsem pocit, že za chvilku vybouchnu vzteky.

Bez omluvy se sebral a odešel zpět do kupé. Omluva by ho zabila.

Díky moc, že si tuto FF čtete. Jsem Vám moc vděčná. Díky *acoolka57*