Část první: I.

12.1K 520 37
                                    

Jediná věc, na kterou myslela, byl písek, všude spousta písku. Nekonečné hromady těch drobných ostrých kamínků. kterými jí vítr šlehal přes tváře. Pak horko. Rozpálený asfalt a ostré slunce vysušovalo každý milimetr její kůže. Chtěla vstát, ale ani jeden sval jejímu přání neuposlechl. A tak ležela dál. Cítila krev, která jí po malých potůčcích stékala po spáncích, jen aby se hned na to srazila a proměnila v suchý škraloup.

Zprvu se zdálo, že začíná mít na následky dehydratace také myšlenkové přeludy. Zem se začínala otřásat. Cítila, jak jí brní pod rukama a natočila hlavu na stranu. Vzduch nad silnicí se mihotavě vlnil v tropickém vedru a k nebi stoupaly kouře z vraků spálených aut. Všude v okolí se povalovala mrtvá těla, končetiny, kusy oblečení a krev. Kovový pach se nesl vzduchem jako oblak zlého snu, který se mísil se závanem pomalu hnijícího masa. Její žaludek se několikrát pokusil vyvrhnout svůj obsah, ale marně. Nevěděla, jak dlouho už nejedla a nepila. Nebylo co zvracet. A tak se jen naprázdno snažila utišit dávivý reflex, který u ní pohled na všechnu tu zkázu vyvolával.

Mezitím narostlo otřásání země do obřích rozměrů a s tím se nově ozvala i bolest hlavy. Čím víc se zvuk přibližoval a brnění sílilo, s tím rostla i agónie z bolesti ve spáncích. Vytřeštila oči a s vyschlým krkem zachraptěla bolestí. V tu chvíli sebou hodila na bok tváři k asfaltu a přitiskla čelo k horké zemi. Když neměla uši natisknuté přímo k silnici, bylo to lepší. Nejen lepší, ony vibrace i zvuky úplně ustaly.

Ticho trvalo asi jen pouhý okamžik, hned na to se ozvalo několik dunivých ran a šoupání hrubých podrážek bot o asfalt.

„Je to ženská!" podivil se něčí hlas, „a je bílá, ty vole!"

„Ticho!" ozvalo se ze stejného směru ostré napomenutí. "Hlášení, tady Bravo 1. Civilní zranění asi dvě míle od stanoviště. Žádám o povolení k lékařskému ošetření. Přepínám."

„Bravo 1, tady velení. Upřesnění," ozval se chraptivý zvuk z vysílačky.

„Tady Bravo 1, na místě útoku letectva nalezena žena bílé pleti. Na vzdálenost čtyři metry vykazuje základní životní funkce. Neozbrojená. Neschopná atentátu. Žádám o prověření. Přepínám."

„Bravo 1, tady velení. Máte zelenou. Buďte obezřetní. Konec."

Kroky se najednou začaly tiše přibližovat a něčí ruce ji obrátily zpět na záda.

„Mohla klidně skapat, než jsme dostali svolení. To by byla škoda, čumte na ní, to nevypadá na Iráčanku," zamumlal ten samý rozverný hlas, který slyšela úplně na začátku.

„Drž už hubu, Masone," napomenul ho hlas čísi jiný, chladný a autoritativní. „Hoši, přineste mi nosítka a zatraceně taky někdo honem přiveďte Gibsona s lékárničkou."

Cítila na svém krku hrubý dotek prstů zkoušející tep. „Slečno, slyšíte mě? Haló!"

Unaveně otevřela oči a spatřila modrookého muže ve vojenské helmě s náhlavním mikrofonem. Chtěla odpovědět, ale hrdlo se jí suchem zadrhlo.

„Je při vědomí," odvrátil muž pohled na svého kolegu opodál, „přineste mi trochu vody."

Pak se obrátil zase k ní: „Rozumíte anglicky?"

Mírně přikývla, což však muži bohatě stačilo k odpovědi. Mezitím periferně spatřila další postavu, která se k ní spěšně blížila s menším bílým kufříkem. Něčí ruce ji popadly za zápěstí a omyly vodou. Pak následoval jemný vpich jehly.

„Podrž tu kapačku, Masone!"

Další ruce jí podložily hlavu čímsi měkkým a příjemným a u úst jí přistála láhev s vodou. Nedočkavě napjala tělo, aby mohla konečně nasát nějakou tekutinu, ale svaly chvíli na to vyčerpaně povolily a zůstala tak ležet opět na zemi.

„Je slabá," konstatoval někdo, „Bravo 2, tady Bravo 1, žádáme o palebné krytí, potřebujeme přenést civilistku do vozu. Přepínám."

Znovu ten chrčivý hlas, ovšem mnohem mladší, zazněl z mikrofonu vysílačky: „Bravo 1, tady Bravo 2, poručík Sanders. Rozumím. Přepínám."

„Díky, pane. Konec."

Další brnění. Tentokrát už pochopila, že tyto zvuky a vibrace rezonovaly zemí, kdykoliv se na blízku pohybovala těžká vojenská vozidla. Postupně se jí mysl začínala projasňovat, což si posléze dala do souvislosti s infuzí, kterou dostala.

„Gregu, Deane," ozval se nový hlas, „hlídejte si sektory, kdyby se vynořily nepřátelské jednotky. Nevíme, kdo přežil. Můžou nás na tomhle otevřeném prostoru snadno přepadnout."

„Ano, pane."

Pár opatrných rukou jí mírně nadzvedlo hlavu a u úst se znovu objevila láhev vody. Tentokrát ji někdo naklonil, takže nemusela vynaložit žádnou práci.

„To stačí," řekl modrooký voják po pár doušcích. Chtěla se napít víc, ale neměla sílu protestovat.

„Panebože," zajíkal se někdo další nově příchozí. Ani nedokázala rozeznat o kterou siluetu jde, nad jejím tělem se sklánělo osob hned několik. „Vidíte to?! Vidíte to, sakra?! Žádná republikánská garda! Zasraní civilisti! A my na ně shodili bomby. Jak jsme to mohli dopustit, pánové? Věřím v Boží trest. Za tohle nás dostanou a ukřižujou jako toho mariňáka před týdnem. Bůh to vidí. Všechno vidí."

„Poručíku Davisi," reagoval otráveně stejný hlas, jaký mluvil do vysílačky a ptal se jí, jestli mu rozumí. Ten tón už si dokázala spojit s modrookým vojákem, kterého spatřila jako prvního, "Mohu vás poprosit, abyste svým náboženským přesvědčením šel raději obohacovat své vlastní jednotky?"

"Dávejte si bacha na hubu, Clarku." S tím se s šouravým krokem vzdálil.

„Jestli ode mně nebudou držet toho věrozvěsta dál, přísahám, že mu jednou vpálím a je mi všechno jedno!"

„Klídek, jo?"

Než stačila zpracovat veškeré informace, do jejich blízkosti přiklusalo několik párů bot. „Ta nosítka," oznámili.

„Díky," promluvil kdosi ze strany, odkud přišla infuze. „Tak na tři, Gibsone."

Dva páry rukou ji uchopily za kotníky a pod pažemi a přesunuly na měkkou plátěnou látku, která se následně vznesla do vzduchu a odnášela její bezvládné tělo pryč z horkého asfaltu a závějí písku.

Arizonaحيث تعيش القصص. اكتشف الآن