Arizona

X.

Jakmile Isabela položila telefon, rozhostilo se ve vozidle úlevné ticho. Finn seděl vedle ní na místě spolujezdce a zíral někam do prázdna. Poznala však na něm, že je klidný. I ona byla. Nejenže Sophie vyvázla živá a zdravá, dokonce ji měl teď pod dohledem i Ray. Pokud bude s ní, už se jí nic nestane.

To, co jim jejich společná přítelkyně právě vypověděla do telefonu, znělo jako vytržené z hollwoodských akčních trháků. Přestože to celé popisovala značně odlehčeným tónem, poznala Isabela, že se s tím vším ještě sama bude muset vyrovnat.

Ještě neuvěřitelnější však bylo, že ze všech týmů na světě na její osvobozovací misi poslali zrovna ten Rayův. Jako by ti dva prostě museli být spolu. Isabela se potutelně usmála. Až bude příště volat bratrovi, hezky od podlahy mu poručí, aby tuto šanci u Sophie nepropásl. Doufala, že se na sebe už oba konečně přestanou zlobit.

„Omluvám se za to, jak jsem se choval," promluvil najednou do ticha Finn.

„Všichni jsme byli tím vším otřeseni," omlouvala ho.

„Chci, abyste mi už nelhali," řekl. „V ničem. Ať už se jedná o cokoliv, zvládnu to."

Isabela přikývla.

Ve voze se znovu rozhostilo ticho. Všimla si, že Finn sedí podivně strnule, jako by snad nechtěl v jejím autě nic poškrábat nebo zašpinit. Zamrzelo ji to. Znovu ta společenská propast.

„Budeš v pořádku?" zeptala se ho.

„Jo," přikývl. Pak k ní pomalu natočil hlavu a pohlédl jí do tváře. Po dlouhé době viděla v něčích očích upřímný a starostlivý pohled. „A ty budeš v pohodě?"

Usmála se a přikývla, přestože cítila, jak se jí na povrch derou slzy. Ona a v pořádku? Přesně v tomto okamžiku se jí něco takového zdálo naprosto nemožné. Jak může být v pořádku, když nemá práci? Nemá dům ani byt. Nemá manžela. Navíc už je příliš stará na to, aby zůstávala u rodičů, což jí bude otec přednášet na talíři každý jeden den, co tam zůstane. V jejím věku už měla mít stálé zaměstnání a plánovat s Frederickem rodinu. Nad tou představou se zhnuseně otřásla.

„Isabelo?" promluvil o něco důrazněji Finn a zpozorněl, když se snažil rozluštit emoce v její tváři.

„Jasně, že budu v pořádku," přikývla s falešným úsměvem. „Sophie přece žije a je v těch nejlepších rukou."

Finnovo tmavé obočí vyletělo vyčítavě vzhůru a rty se mu semkly do přísné linky. „Jste s bráchou stejní," prohlásil. „Ale na mě tyhle vaše přetvářky neplatí. Tváříš se úplně přesně jako Ray těsně před tím, než mu rupnou nervy a zaleze si na půl dne opravovat auto, aby nemusel být s lidma."

„Finne...," zavrtěla hlavou Isabela, ale Finn pokračoval: „O Raye bych strach neměl, buď to z té jeho frustrace vždycky někdo schytá, nebo se s tím prostě popere někde v koutě. Ale ty mi nepřipadáš jako někdo, kdo by dal svým problémům ránu pěstí, nebo to prostě nějak překousnul."

Isabela cítila, jak se jí z obličeje vytrácí barva.

„S bakalářkou jsem zatím v pohodě, tento víkend mám volno. Můžu ti pomoct, s čímkoliv."

Smutně se usmála. „Asi to není nic, s čím bys dokázal cokoliv udělat, ale moc si tvé pomoci cením."

„Hele, já možná nejsem taková korba jako brácha a taky neumím být tak jedovatý na lidi jako on, i když bych občas fakt moc chtěl, ale ránu dát umím a moralizování mi jde ještě líp. Podívej, vím, že se Ray a Sophie poštěkali na tvojí svatbě. A najednou jsi tady po čtyřech letech, unavená s podlitýma očima a bez snubáku. Já na to možná vypadám, ale idiot nejsem. Otravuje tě ten chlap pořád?"