Arizona

XIV.

Po celou dobu, co se strnulou a ještě mírně vyděšenou chůzi plahočila ven, panovalo v hale hrobové ticho. Cítila na svých zádech upřené pohledy všech přítomných a dokázala jasně cítit to hmatatelné očekávání, že až bude nazpátek procházet tenkými plechovými dveřmi, bude všechno v pořádku a věci se vrátí do starých kolejí.

Bez jakéhokoliv plánu vyšla ven do parného rána, na která si ani po takové době, co tu strávila, nedokázala zvyknout. Pokaždé se jí při vdechnutí toho odporně prašného vzduchu zvedl žaludek a v krku ji začalo škrábat.

Ray Clark stál zády k ní několik metrů od haly uprostřed ničeho, holé pouště, a nastavoval tvář ostrému slunci. Oblak cigaretového kouře, který pomalu upouštěl do vzduchu, Sophii prozradil, že by bylo nejlepší ho teď nechat samotného. Pokaždé, když šel kouřit, potřeboval přemýšlet.

Ztrápeně si povzdechla, protože musela jeho osobní moment narušit a přijít za ním. Pravděpodobně ji musel svým citlivým sluchem zřetelně slyšet, nicméně když se vedle něho postavila, nikterak nezareagoval.

„Tohle je asi první a taky poslední cigareta, kterou mi David dovolí, takže bych si ji rád užil," pověděl po chvíli odměřeně.

Přikývla a zůstala zticha. Měl pravdu, vždycky měl ve všem pravdu.

Dával si na čas. Sophiina rozpálená pokožka pomalu škvařila veškeré svalstvo uvnitř, ale na to teď nebyl prostor. Její prioritou se staly úplně jiné věci.

Když Ray po dlouhých minutách odhodil nedopalek na zem, kde ho vzápětí odvál mírný větřík, stále ještě odmítal na Sophii pohlédnout. „Tvůj kámoš měl k té rvačce důvod, já ne, prostě mě nasral, a to bylo všechno. To jsou vědomé sklony k násilí, takže se dám dohromady, abych nemusel k psychologovi. To je všechno. Už se to nebude opakovat."

„David řekl, že mi tohle máš říct?"

„Jo."

„Dobře," přikývla, ale žádný rozumný závěr z toho neudělala. „Tak jsi mi to řekl."

Pokrčil rameny a přejel pohledem vysoký ostnatý plot, který ohraničoval celý tábor. Přestože se mu Sophie snažila z profilu tváře vyčíst nějaké myšlenky, nedařilo se jí to. Ostatně se jí to nedařilo ani když se mu mohla dívat přimo do očí. Pokud nechtěl, nikdo mu nic z tváře nevyčetl. Na to už si mohla za tu dobu zvyknout.

„Já se omlouvám," řekla posléze. Nemělo smysl to jakkoliv zamlouvat, tohle všechno šlo na její hlavu. Nicméně opravdu pochybovala o tom, že by tím mohla cokoliv odčinit.

„David řekl, že mi tohle máš říct?"

„Ne," zavrtěla hlavou. „To chci říct sama."

Ray si frustrovaně povzdechl a promnul si obličej v dlaních. Na chvíli dokonce zavřel oči a tvářil se u toho, jako by mu právě někdo šlápl na nohu nebo si přivřel prst do dveří. „Já na tohle prostě nemám."

Než stačila cokoliv odpovědět, strčil si ruce do kapes a otočil se na patě přímo k ní.

Nevím, Sophie," vykřikl skoro, „nevím, co mám dělat, jak se mám chovat, co mám říct. Neumím vést tyhle smrtelně vážné konverzace o svých pocitech a dalších pitomostech, které chtějí všichni neustále slyšet. Nevím, jak naložit s tvou omluvou, ani k čemu přesně ji zařadit. Také se chci omluvit, jen mi to v hlavě zní děsně ploše a k ničemu a nevěřím, že by to mohlo něčemu pomoct."

„Omlouvám se za to, že jsem vtrhla do tvého týmu a dělala problémy," objasnila mu.

Nadzvedl obočí. „Omlouváš se za to, že tě přepadli na ambasádě a málem zabili?"