Arizona

VII.

Někdy uprostřed noci probudil Sophii výstřel ze zbraně. Okamžitě vyskočila ze zadní části auta a nakoukla přes kapotu směrem, odkud se zvuk ozýval. V táboře to vyvolalo také značný neklid. Většina vojáků ihned zaujala bojové postoje za svými vozy či jinými neprůstřelnými překážkami a každou chvílí očekávali útok.

Střelbu zahájila hlídka v Humvee nedaleko hustého travního porostu. Rostliny, které v této části rostly se podobaly něčemu mezi rákosím a bambusem. Chvíli nastalo napjaté ticho, načež se z křoví vynořil muž v uniformě armády USA s plátěným pytlem.

„Co je, sakra?" rozhazoval nechápavě rukama a zíral na všechny hlavně zbraní mířící na něho.

Od hlídkového Humvee se oddělil jeden z vojáků. „Ty kreténe, málem jsme tě zabili," zakřičel, „při příchodu máš přece nahlas řvát heslo ‚pouštní vichr'!"

Voják na to jen pokrčil rameny a mimoděk zakřičel z plna hrdla patřičné heslo: „Pouštní vichr, vole!" a rozešel se pomalu do tábora s pytlem táhnoucím za sebou.

Ostatní členové armády ho s kroucením hlavy pomalu začali ignorovat a rozešli se zpět ke svým povinnostem. Ti, co měli v tu dobu povolený spánek, se na příchozího vojáka vrhli jako vzteklá smečka psů. Z davu dokázala Sophie zaslechnout jen peprné nadávky a výčitky za vyrušení ze spánku, kterého se jim dostávalo tak málo.

Pak se ale odněkud z řady vozů vynořil Finn a rozběhl se ke skupince. „Co to máš?" zajímal se u vojáka a zkoumal pytel.

Muž pytel zvedl do vzduchu a sebevědomě se usmál. „Netuším," odpověděl vítězoslavně, „ale musel jsem to umlátit helmou."

Dál už Sophie nehodlala rozhovor poslouchat a zalezla si zpět do vozu. Po chvíli zaslechla praskání ohně, jak si celá rota opékala další nebohé zvíře. Měla co dělat, aby nevyvrhla z žaludku i Rayovy fazole. Nedokázala by si to pak za žádnou cenu odpustit vzhledem k tomu, jak dlouho je schovával a šetřil.

Druhé probuzení následovalo o pár hodin později, kdy se do vozu snažil dostat Lucas a omylem jí v té tmě šlápl na ruku, která Sophii volně visela ze sedadla dolů.

„Auu," zaúpěla bolestí a škubla sebou.

„Promiň," omluvil se netrpělivě Lucas, „nevěděl jsem, že tu jsi. Myslel jsem, že tě hlídá Ray."

Sophie se na něho vztekle zamračila a přimkla si bolavé zápěstí k hrudi. Snažila se ignorovat fakt, že po kontaktu s těžkou vojenskou podrážkou jí v ruce začínalo bolestivě škubat. Teď ve tmě její stav však nedokázala posoudit. Byla ráda, že vůbec dokáže rozpoznat alespoň Lucasovy obrysy a dávat si tak pozor, aby jí nepřistoupil další končetinu. „Ray šel spát," odpověděla mu.

„Ray, stejně jako my, nespal už přes dvacet čtyři hodin," zasmál se té odpovědi Lucas, „to by se mu sakra poštěstilo, kdyby ho už někdo pustil spát."

Sophie se na sedadlech posadila, aby uhnula Lucasovi, který začal něco hledat pod svým sedadlem. „Mně ale říkal, že si jde lehnout."

„Kdyby ti řekl pravdu, usnula bys?"

„Teď už to asi nebude tak lehké, když vím, že vy všichni bdíte, zatímco já si každou noc spím až do rána," řekla. „Myslela jsem, že když se v noci neřídí, může se spát."

Lucas zavrtěl hlavou. „Říká se tomu nepřetržité bojové nasazení," objasnil, „jsme průzkumný prapor. To znamená, že musíme být vždy o krok před našimi liniemi. Prakticky se ženeme z místa na místo, kde nás zrovna pošlou a rozkazy se stále mění. Poslední změna plánu přišla před půl hodinou. Všichni jsou na nohou. A Goldsten navíc načapal chlapy, jak opékají maso. Máš štěstí, že naše Humvee zaparkoval Finn trochu bokem. Poručík po nich řval tolik, že probudil snad i celé město. Vážně bych se nedivil, kdyby všichni Iráčané raději zdrhli, než ho mínili poslouchat. Buď se po nás střílí nebo nás velení prohání z pouště do pouště a pokud se náhodou najde chvilka klidu jako teď, pro jistotu se zhmotní tenhle debil a začne po všech řvát. Nechápu proč zase nesedí ve svém voze a neposlouchá rádio, aspoň by byl klid. Takhle pobudil i kluky, co měli po dlouhé době možnost se vyspat."