Arizona

XV.

Dům její rodiny se zdál být tichý a opuštěný. Byl ale víkend, takže bylo jasné, že budou oba rodiče doma. Otec o víkendech zásadně nepracoval a matčina práce obnášela výchovu Maxe. Teprve teď po celé té době mírně zalitovala, že na Finnovu nabídku kývla a okamžitě spolu sedli do auta, aby si mohla zajet domů pro nějaké věci.

Zaparkovala auto u chodníku, co nejdál od domu to šlo. Vypnula motor a nejistě pohlédla na Finna. Tvářil se poměrně překvapeně.

„Na nic se neptám, nic neříkám. Je to tvoje věc," pokrčil rameny nad tou podivnou atmosférou.

Isabela ještě jednou pohlédla z okýnka na dům. Nikde nikdo. Možná se šli někde projít, nebo sedí venku v zahradě. Oba tyto scénáře by jí vyhovovaly.

„Podívej, můžu tam jít s tebou, pokud máš strach, nebo cokoliv," navrhl po chvíli Finn.

„Ne, to je v pořádku." Cítila se zahanbeně, že se bojí vkročit do vlastního domu. Nejvíc ji děsila představa, co její rodiče řeknou na to, až kolem nich projde se sbalenými věcmi na víkend. Zhluboka se nadechla a vzala za kliku. Nemohla se tu schovávat věčně.

Její rozhodnutí však překazila světlovlasá hlava, která se k jejímu autu řítila od zahrady. Max vypadal jako by měl v patách celou pekelnou hordu. V plavkách s rybičkami a s plovacími rukávky okolo paží, které zachránily jeho ruku, když svůj běh nedobrzdil a prudce vrazil do dveří řidiče, se nadšeně usmíval na Isabelu. Slyšela, jak se Finn vedle ní taky tiše směje. Nechápala, proč mu v tomhle věku matka rukávky stále přikazovala nosit. 

Bez váhání otevřela dveře, jen aby ji mohl Max postříkat kapkami vody z vlasů, kterými na ni naschvál zatřásl.

„Ty ses koupal v bazénu? Vždyť ještě není takové horko, Maxi, nachladíš se."

Už to, že se Max koupal v tom ledovém a nevyčištěném bazénu, jí napovídalo, že matka bude mít buď hodně práce nebo nebude doma, jinak by ho okamžitě hnala se osušit.

„No a," pokrčil rameny, až rukávky na jeho pažích zavrzaly. Přistoupil blíž k Isabele a nahlédl dovnitř auta na Finna. „Nazdar," zamával na něj maličkou dlaní.

„Čau," odpověděl Finn.

Isabela se zamračila a pohlédla na spolujezdce. Ten se ale tvářil stejně nechápavě jako ona. „Vy se znáte?"

„Ne," odpověděl Max, jako by se nechumelilo. „Kdo to je?" Nesnažila se pochopit, proč její mladší bratr zdraví cizí lidi jako staré známé, ale bylo jí jasné, že se zase předváděl. Nemohla mu to mít za zlé.

„To je Rayův kamarád z Iráku, Finn," představila ho Isabela. „Finne, to je Max, můj bratr."

„Paráda," zasmál se Max. „A od kterých jsi?"

„Byl jsem. Od průzkumu," odpověděl Finn.

„Žůžo, tak to jsi mohl dělat s bráchou. On byl taky u průzkumu."

Isabele došla trpělivost a vystoupila z vozu. „Vždyť jsem ti řekla, že je to jeho kamarád. Odkud se asi znají, že. Poslyš Maxi, je někdo doma?"

Podrbal se ve vlasech a vykulil na ni vážně oči. „Právě proto jsem tady," pronesl důležitě a pak pohlédl na Finna: „Jsem tak trochu zpravodajec, víš."

„Páni, člověče," uznal Finn, „a co jsi zjistil?"

„Přijel Frederick," oznámil Max, „naši s ním od té doby, co jsi odjela, pořád něco řeší, tak jsem toho využil a šel do bazénu. Našel jsem tam nějaké řasy a mrtvé vosy, nechceš se jít podívat, Finne?"