Arizona

XI.

Hodnou chvíli se na obou stranách dveří nic nedělo. Sophie objímajíc si pažemi kolena s překvapeným pohledem hleděla na kliku a v hlavě měla prázdno. V jednom okamžiku byla rozhodnuta vstát a otočit klíčem v zámku, aby měla od všech klid. Několik vteřin na to málem Rayovi otevřela a pustila ho dovnitř. Nějaká její velice vzdálená část potřebovala někoho obejmout, nějaká ještě vzdálenější chtěla obejmout přímo Raye Clarka. Obě byly ovšem tak daleko, že jejich zoufalé výkřiky neslyšela. Zabořila hlavu mezi kolena a zůstala zticha.

Nezvedla ji, ani když pomalu cvaklo otevírání dveří a něčí těžké kroky tlumené starým, vybledlým kobercem došly až k ní. Nepotřebovala vidět, kdo přišel, bylo jí to až příliš jasné podle závanu levného alkoholu, který vplul do interiéru společně s dotyčným. Cítila, jak se tiše posadil vedle.

„Jak můžeš být jenom tak v pohodě při tom všem co se děje?" zeptala se.

Na to neodpověděl, jen dál seděl vedle ní na zemi a opíral se o postel. Jeho bavlněná košile, kterou na sobě měl už od včerejšího večírku, ji příjemně hladila po pažích, až z toho pomalu nabíhala husí kůže.

„Kdy ti začíná semestr?" zeptal se po chvílí mlčení.

„Příští týden," odpověděla prostě.

„Měla by ses začít soustředit na školu."

Pobaveně se zasmála. „Soustředit? Stejně jako ty třeba?"

Do puntíku si teď dokázala představit, jak převrací oči a na jeho tváři se objevuje otrávený výraz.

„Byl bych rád stejně jako Mason s Finnem, kdybys tu školu dodělala," řekl jí a mírně se k ní naklonil, což poznala podle zavrzání podlahy, „Finn jen není ve stavu, kdy by nad takovými věcmi uvažoval a Mason je Mason. Nikdo ti to ale nebude mít za zlé."

Nechápala, kde se teď najednou brala jeho vlídná nálada, ani kdo vyměnil toho protivného Raye Clarka za toho nového, který snad zněl, jako by mu záleželo na ostatních.

„Zdá se mi," vyřkla Sophie myšlenku, která ji trápila ihned po opuštění Finnova pokoje, „jako by se nám ztrácel. Finn. Není v pořádku, Rayi."

„Bude v pořádku," ujistil ji a jediné, co Sophii v tu chvíli zajímalo, byl fakt, zda tomu také sám věří.

„Ztrácí se," zopakovala znovu, „už to není ten starý Finn. Co když se ztratí úplně, Rayi? Jako Lucas." Při vyřknutí posledních slov se nečekaně zajíkla. Náhle ucítila, jak ji okolo ramen obepíná pevná Rayova paže, nechala se jí svézt do jeho náruče a vyčerpaně mu položila hlavu na hruď. Náhle jako by ji tato činnost připomněla tolik momentů, které s ním strávila. Od toho objetí, když umíral ten chlapec, po jejich soukromé rozloučení za zásobovací dodávkou. Cítila se klidná. Byl a vždycky bude Ray Clark, kterého nic nerozhází a který se o ni postará. Vždy.

„Pusť to z hlavy," radil jí, „prostě přestaň přemýšlet."

„Takhle to děláš ty?"

„Rád bych."

Ať se snažila na podtext jeho odpovědi jakkoliv přijít, nedařilo se jí to. Byl stále tak složitý a neprůhledný jako v den, kdy ho poznala.

„Tvoje sestra se pozítří vdává," připomněla mu po chvíli.

Neodpověděl a když na něj Sophie zespodu pohlédla, jen v tichosti upřeně zíral nepřítomným a zamyšleným pohledem na vchodové dveře před sebou.

„Rayi!"

„Já vím," odpověděl konečně.

„A půjdeš tam?"