Arizona

IV.

Než se na obzoru ocitla další vesnice, minula zatím rota u silnice jen několik osamocených domů. V zásadě kontrola obydlí probíhala tak, že zprvu Ray nahlásil do vysílačky, že se blíží k nějaké stavbě a vzápětí dostal povolení od Phila, aby stavbu prohlédli. Z každého auta se oddělila dvojice vojáků, čímž vznikl početný úderný tým, který vnikl k budovám a sehnal všechny obyvatele, aby si v jednom místě poklekli na zem. Na celou akci dohlíželi muži jako Winston, kteří byli připravení krýt pěší vojáky ze střílen. Každého vesničana muži jednotlivě prohlédli a pak se po trojicích vydali také prohledávat okolí. Neobešlo se to bez křiku vyděšených žen a dětí, ale na vojáky to jako by vůbec nijak nepůsobilo. S kamennými výrazy nechávali obyvatele klečet na kolenou, dokud ostatní důkladně vše neprohlédli. Sophie bývala často svědkem toho, že odněkud vynášeli zbraně, které by mohly v budoucnu ohrozit projíždějící pěchotu a bezpodmínečně všechny potencionálně nebezpečné předměty zabavovali. Občas, když bylo kvůli velikosti obytných komplexů potřeba více lidí, vzal s sebou Ray i Finna. Mimo zakázané zbraně odtud Finn přinesl i malý balíček hašiše. Ten den měl dobrou náladu, dokud ho v přihrádce u řidičových dveří Ray nenašel. Chvíli na Finna hodně křičel, ale nakonec se dohodli na tom, že vracet se několik kilometrů zpátky nemá cenu a množství je tak zanedbatelné, že jeden by měl problém se zřídit, natož tak dva. Uložili ho do bezpečí palubní přihrádky s příslibem, že si oba dopřejí, jakmile tu s tím skoncují. Od té doby bylo oficiálně uvedeno ve známost, že Finn Mason je sice idiot, ale jeho umění nacházet alkohol a drogy i na místech, kde by to člověka sotva napadlo, je naprosto jedinečné.

„Proč jste na ně tolik hrubí?" nevydržela to jednou Sophie a zeptala se všech v autě hned potom, co se vrátili z jedné takové akce. Její zlost byla právě podnícena pohledem na jednoho z vojáků z Brava 3, který neomaleně odstrčil jedno divoce se vzpouzející dítě.

Finn se nervózně kousnul do rtu a pohlédl na strnulého Raye. Lucas zvedl oči od zaměřovače své zbraně a varovně na Sophii zakýval hlavou, ať je raději zticha.

„Hrubí," zopakoval tiše její slova Ray, „jde tady jen o autoritu. Kdybychom k nim naklusali s milým úsměvem, otevřenou náručí a hezky je poprosili, ať na nás laskavě nestřílejí od silnice, mysleli by si, že mají navrch a mohli by zaútočit, což by byla jejich jistá smrt. Je lepší, když se bojí. Báli se o vlastní život celá dlouhá léta ještě než jsme se tu vůbec objevili, jsou zatraceně houževnatí. A my se jen snažíme dělat svou práci. Nebyl to můj nápad, aby se nepřátelé schovávali za civilisty."

Po zbytek dne už raději zůstávala zticha. Vzpomněla si na Finnovu radu, aby Raye zbytečně neštvala, a tak se to snažila raději dodržovat. Stále však nedokázala přijít na to, z čeho je Ray neustále tolik otrávený. Jediný člověk, který ho občas dokázal rozesmát, byl právě Finn. Zdálo se, že se znají už nějakou dobu.

K večeru se všechny roty utábořily u jedné menší vesničky. Právě tehdy se u Sophiina okénka ze tmy zhmotnil Ray a zaklepal na dveře, aby ji probudil. Překvapeně na něho zamrkala.

„Prý s nimi umíš promluvit," řekl, načež si Sophie musela domyslet, že má na mysli nejspíš zdejší obyvatele.

„Trochu ano," přiznala.

„Půjdeš se mnou."

A tak šla. Netušila, co ji ve vesnici čeká, nicméně s jistotou věděla, že bude muset tlumočit. Zase tolik dobře jejich jazyk neuměla, naučila se jen základní gramatiku, aby mohla v této zemí nějak vyjít, nic víc. Navíc uměla pouze arabsky, nikoliv kurdsky, jak se v mnohých oblastech také mluvilo.

Pomalu se nejistým krokem vydala za Rayem do vesnice. V ulicích nacházela jen chaos a zmatek, jak vojáci postupně a unaveně prohledávali každý jednotlivý dům. Tam, kde kontrola právě probíhala, seděly ženy s pláčem na ulici před domem a tiskly k sobě své děti. Sophii se nad tím pohledem zvedala žluč a měla sto chutí na všechny vojáky zakřičet, ať toho raději nechají.