Arizona

IV.

Sophii probudily neznámé hlasy ozývající se z chodby. Hlava jí třeštila, jako by se měla každou chvíli rozskočit vedví a zraněná paže jakbysmet. Z bolesti se jí znovu zatmělo před očima, nicméně tentokrát již do bezvědomí neupadla. Teprve teď nastávalo pravé peklo. Nevěděla, jak dlouho už tady vlastně leží, ale soudě podle kručícího žaludku a vyschlých úst to muselo být minimálně šest hodin. Neměla nejmenší ponětí, jak dlouho vydrží její paže chabě ošetřená pouhým prostěradlem. A už vůbec nemohla tušit, zda se některý z cizinců nerozhodne vyrazit dveře, které předtím rozstřílel.

Zatočila se jí hlava, ze všech těch proměnných, kterým čelila, a svezla se na hromadu prostěradel. Uvažovala, zda šlo v případě její paže o čistý průstřel, nebo kulka ještě zůstávala zaklenutá v mase. Rozhlédla se okolo sebe, zda nespatří kus zkrvaveného kovu, ale v té tmě neměla šanci cokoliv rozpoznat.

Teprve po chvíli si uvědomila, že musí být nejspíš noc. Než omdlela, proudily přece dírami po kulkách dovnitř sluneční paprsky, nyní tu panovala naprostá tma. I tak široký časový pojem jako noc ji mírně uklidnil, doteď se cítila uvězněná nejen v kumbálu kuchyně, ale i v čase.

Čím déle seděla a přemýšlela nad věcmi, tím víc se začínal ozývat žaludek a močový měchýř. Když se obě potřeby vystupňovaly až v ostré křeče, byla nucena problém řešit teď a tady. Se zatnutými zuby vstala a snažila se svou denní potřebu vykonat v co nejzazším rohu.

Stejně jako úlevná byla tato činnost také značně frustrující. Jak dlouho bude muset toto snášet? Nemůže tady zraněná, bez jídla a vody vydržet moc dlouho. Navíc ji mohli kdykoliv objevit. Když sebou znovu plácla na hromadu prostěradel, přistihla se, že pláče. Snažila se být tichá, což jí jen připomínalo, jak tenká je hranice mezi přežitím a kulkou v hlavě od někoho, kdo by její vzlyky zaslechl.

Neměla nejmenší tušení, jak dlouho tam seděla a brečela. Cítila pach vlastní zaschlé krve, moč a pot. Ruce se jí třásly a žaludek kručel. Sliny v ústech pomalu měnily konzistenci na hutné a suché hleny. Nedokázala skrz vysušený krk polknout, dýchání ztěžklo. Propadala záchvatům paniky a neustále měla pocit, že jí nějaká neviditelná síla svírá hrudník a snaží se ji zadusit. Její zrak neustále přeskakoval z jedné temné siluety starých mopů na druhou. Konce smetáků jí připomínaly hlavu člověka, který ji upřeně sleduje a v nejbližší minutě prožene kulku hlavou. S každým novým hlasem, který zaslechla z chodby, se její paranoia neustále stupňovala. Zdálo se, že se hlasy přibližují a místnost se zmenšuje.

Zanedlouho ji už bolelo celé tělo. Svaly se z neustálého třasu příliš namáhaly, do paže vystřelovala čím dál víc větší bolest. Žaludek kručel a svíjel se v křečích, hrudník stále sevřený. Krk začínal být vyschlý a podrážděný projevoval se nesnesitelným škrábáním. Hlava třeštila ve spáncích, jako by se ji někdo snažil rozštípnout sekyrou. V uších pískalo a oči z neustálého zaostřování na potencionálně nebezpečné předměty pálily jako v jednom ohni. Cítila se být strašně vyčerpaná, ale odmítala se jakkoliv uvolnit. Ne, teď byla v příliš velkém nebezpečí, musela zůstat ve střehu.

Ale k čemu? Pokud ji někdo najde, bdělost jí stejně nepomůže.

Roztřásla se znovu. Jak dlouhou jen toto může vydržet? Najednou si uvědomila, že by vlastně odhalení uvítala. Alespoň by tím bylo ukončeno tohle peklo.

Někdy v následujících chvílích se jí nanovo začal obracet žaludek. Netušila, zda je to kvůli stresu nebo kvůli tomu, že už dlouho nejedla. Na tom ale stejně nezáleželo, stres ani hlad tady a teď zahnat nemohla. Mohla se jen snažit nezvracet kyselé žaludeční šťávy sama sobě přímo pod nohy, už tak byla obalena ve vlastní zaschlé krvi, která se držela na pokožce a oblečení jako peelingová maska.