Arizona

VI.

Farma, kde Ray okolo poledne zastavil, se vyjímala mezi vysokými kopci uprostřed obdělaných polí a luk. Široko daleko nešlo znát známky civilizace. Ani stopa po lidech, hučení aut a všeobecném velkoměstském ruchu. Rázem si připadala jako v ráji, když míjeli pastviny s poklidně se pasoucím dobytkem. Navyklá na neustálý shon Washingtonu by si v životě neuvědomila, že i na místě, jako je tohle, může být tak překrásně.

Celý zemědělský objekt se skládal ze seskupení hned několika obrovských staveb. Stáje. Stodola. Hala s těžkou technikou. Mezi nimi se nacházel malý zděný domek a okolo pár obytných maringotek. Zbytek tvořily ohrady s dobytkem, aleje ovocných stromů a menší zeleninová zahrádka se skleníkem.

Sophiiny oči se náhle rozjasnily, když spatřila na verandě před dveřmi domku posedávat Finna se starší paní. Přes zatemnělé čelní sklo jim nejspíš nedokázal pohlédnout do obličeje, aby je poznal, Sophie si však byla jistá, že tak drahé auto by u nich nezastavilo jen tak nazdařbůh. Musel vědět, že je to Ray. Promnul staré ženě rameno a pomalu jim vyšel naproti. Sophie bez váhání vysedla z auta a objala ho hned, jakmile v pracovních montérkách a špinavé košili došel k autu. Jeho překvapený výraz, jakým reagoval na ni samotnou, její šaty, boty a polorozpadlý účes, rázem zmizel a nahradil ho úsměv.

„To beze mě nevydržíte ani jeden den?" zavtipkoval. Pak si znovu prohlédl Sophii a udiveně zavrtěl hlavou. „Asi mi toho máte hodně co říct."

Než mu stačila cokoliv odpovědět, vystoupil z auta i Ray a vzájemně se s Finnem poplácali po zádech. „Rád tě vidím, brácho."

„Vole," zasmál se Finn a prohlédl si i jeho outfit, „vypadáš děsně."

„Ani mi nemluv."

Viděla Rayovi na očích, že se dokázal konečně uvolnit. Doteď jí připadal příliš roztěkaný a ostražitý.

Finn je po krátkém přivítání dovedl až na terasu, kde posedávala starší paní ve vlněné košili a starobylé dlouhé sukni. Za truhlíky se sytě červenými muškáty, které visely na zábradlí, nyní Sophie zahlédla i stařičkého pána. Oblečený byl téměř stejně jako Finn, i v obličeji si byli nápadně podobní. Přesto všechno je však Sophie hádala spíš na Finnovy prarodiče, byli už oba velmi staří.

„Dobré poledne," pozdravil uctivě Ray a pokýval na oba hlavou, „omlouvám se, že rušíme takto při obědě."

„Dobrý den," zamrkala Sophie stydlivě očima a snažila se na oba usmát. Bylo jí jasné, že s údivem zkoumají jejich ošacení a také si moc dobře uvědomovala, že ona sama zrovna teď musí vypadat dost lacině.

„Babi, dědo," ujal se slova Finn, než stačilo dojít k nějakému většímu trapasu, „to je můj seržant. Ray Clark. A Sophie Reyesová, kamarádka."

Starý muž se velice překvapeně narovnal v křesle a užasle si Raye prohlédl. Poté velice mrštně vstal a podal mu ruku. „Díky, že jste na něj dal pozor," pověděl, „je to fakt nemehlo."

Sophie se snažila skrývat smích, ale i tak schytala Finnův vražedný pohled. Určitě by se všichni nasmáli, kdyby si poslechli tu historku s muffinem nebo vařením kávy. Zůstala ale raději zticha.

„Bylo to vzájemné," odvětil slušně Ray a nabízenou ruku přijal, „bez něj bych se nedomluvil s rotou. Měl jsem toho nejlepšího radistu."

Zdálo se, že ta pochvala vzbudila v mužových očích hrdost a pýchu. Usmál se na Finna.

Na co se však Sophie soustředila nejvíc, byl náhlý Rayův uctivý a respektující tón. Zatím nezaregistrovala, že by se takto bavil s někým ze své rodiny.