Arizona

XX.

Už když poprvé vstoupila do řeky, neměla z toho všeho dobrý pocit. Držela se Raye za ramena oběma rukama a křečovitě svírala látku jeho uniformy. Neustále se otáčela za sebe. Nemohla se zbavit pocitu, že je sleduje celý svět a chce je zabít.

Ray našlapoval pomalu a pečlivě volil každý krok, zatímco očima pozorně těkal po okolí. Z města se ještě stále místy ozývala střelba, což znamenalo, že se ještě stále bojuje. Davidův tým měl zřejmě plné ruce práce a Sophie doufala, že jim někdo z tábora už běží na pomoc. Nejraději by Raye otočila zpět k dodávce a i s těmi prostřílenými pneumatikami ho donutila nějakým způsobem dojet zpátky.

Přestože nechtěla, musela uznat, že je to všechno zbytečně riskantní. Mohli by po cestě potkat některé z vozů, které se skrz hranice dostaly a pak by skončili v přesile. O sebe ani tolik strach neměla, jako o Raye. To lidi jako on byli pro lidi jako Rahimi a jeho spojenci noční můrou, pravděpodobně by se na něm dost vyřádili.

„Nejsou tam krokodýli?" proťala po chvíli napjaté ticho.

„Já nevím," pokrčil rameny Ray. „Kdyby byli, Hanna by nám to řekla."

To Sophii uklidnilo jen napůl. V rámci celé akce měli pravděpodobně našprtanou taky veškerou geografickou studii o okolní krajině, kde co poblíž je a není, jak to kde vypadá. Možná právě proto Ray bez váhání vyrazil právě přes řeku. Kdekoliv jinde by byli jako na střelnici, protože na západ od řeky už se nacházela jen poušť a skalisté pahorky.

„Potřebuju jen trochu času, než spravím vysílačku, to je všechno," pověděl jí prostě. Zřejmě už nedokázal ignorovat to křečovité sevření, jakým častovala jeho uniformu. „A u auta zůstat nemůžeme. Je to tady celé nebezpečná zóna."

„A co ostatní ve městě? Co Scott?"

„Scott je v pohodě," ujistil ji. Teď už se brodili po pás ve vodě a Sophie cítila, jak se pomalu začíná třást zimou. Chladivé říční proudy v kontrastu s vedrem venku jí způsobovaly poměrně nepříjemný metabolický šok. Nikdy se nepovažovala za žádného velkého otužilce.

Chvíli čekala, že svou odpověď Ray ještě rozvede, ale zdálo se, že informace, že je Scott v pořádku, jí musela stačit. Nechtěla ho nijak rušit, protože šlo jasně vidět, že se soustředí, aby mu nic neuniklo. Když jí však hladina začala pomalu ale jistě olizovat bradu a Ray svou zbraň držel na hlavou, mírně znervózněla.

„Jak je to ještě hluboké?"

„Až na některá místa by to mělo být v pohodě."

V pohodě. Co krucinál znamenalo, když bylo něco u Raye Clarka v pohodě? Když měl být tehdy podle něj v pohodě Finn, taky to bylo všechno možné jen ne v pohodě. Musela sice uznat, že Finn sice nakonec v pohodě byl, ale rozhodně to nebylo tak jednoduché, jak řekl. Taky si vzpomínala, jak jeho roztržená záda byla „v pohodě." Zkrátka a dobře u něj to byl dost široký pojem, který měl postupně tendenci vybočovat k negativním důsledkům.

Takže ne, necítila se o mnoho lépe.

Objala ho okolo krku, když už postupně nedokázala dosáhnout špičkami na dno, a nechala se jím pomalu táhnout ke břehu. S jeho výškou si mohl dovolit se stále brodit, Sophie už by musela plavat a to by se jí při poměrně silném proudu asi těžko provádělo. Navíc z něj sálalo teplo.

Když se po několika dlouhých minutách konečně vynořili na druhém břehu řeky, nedal jí prostor se ani pořádně nadechnout a naběhl přímo do hustého křoví u první chatrče, na kterou u břehu narazili. Tam si konečně mohli na chvíli vydechnout. Nebo si to alespoň zprvu myslela.