Arizona

Část druhá: I.

Slunné páteční ráno se pomalu přehouplo přes poledne a okolo památeční kašny uprostřed malého náměstíčka se řinuly davy lidí. Z práce. Ze školy. Z nákupu. Z jednání. Dvěma mladým lidem usazeným na okraji vodního bazénku celý tento proces splynul v jednolité bzučení rozhovorů, kroků a zvonících telefonů. Tady šel život dál. Na druhém světadílu umírali lidé, námořní pěšáci, vybuchovaly domy, létaly kulky a zabíjelo se. Přestože v Iráku člověku mohlo připadat, že se zastavil v čase a jakmile se vrátí domů, znovu se rozjede, byl na obrovském omylu. Tady se navzdory všem událostem na východě žilo dál. Všechno šlo tak, jak mělo. Celá scenérie navíc podsouvala do podvědomí jakýsi zvláštní pocit, že válka v Iráku snad nemohla být ničím větším než jen obyčejným snem. Bylo neuvěřitelné přijet z válečného prostředí, kde jde každému o krk, do země, kde si život plyne v poklidu a míru. Sophie si tento kontrast velice dobře uvědomovala, když si prohlédla Rayovu zamyšlenou tvář, kterou obracel do davu.

Z oběda v mexické restauraci nakonec sešlo ihned po tom, co na ně servírka od pultu s úsměvem pohlédla a nepokrytě začala Rayovi oblečenému stále ještě v uniformě s pouštním vzorem děkovat za službu, kterou její vlasti prokázal. S kamenným výrazem její díky přetrpěl, nicméně nevydržel to, když se začínali zvedat od stolu i návštěvníci. Sophii to připadalo jako milé gesto, za které byla na tyto lidi náramně pyšná. Ray Clark měl ovšem úplně jiný názor: „Za co mi děkují? Za to, že jsem za ně zabíjel lidi, ničil domy a bombardoval vesnice. Vůbec netuší, do jakého svinstva nás tam posílali." Nakonec se spokojili každý s dózou fazolí, které jim zabalili s sebou a usadili se k malé kašně. Tady vládl přesně ten nefalšovaný uspěchaný a hbitý život, takže nikdo o světlovlasého mladíka v uniformě ani okem nezavadil.

„Myslím, že teď už jsme si kvit," poznamenal Ray, když dojedl svou porci.

„Ani zdaleka," zavrtěla hlavou s úsměvem Sophie. Věděla, že nikdy nezapomene na to, jak se o ni seržant Brava 1 postaral a v pořádku ji dokázal dopravit až do Bagdádu. Přidala se k nim sice až ke konci invaze, nicméně věděla, že by na ni dal pozor, i kdyby s nimi jela už od hranic s Kuwajtem.

„Hodláš jet za rodinou?" zeptala se ho po chvíli opatrně.

Pokrčil rameny a nespouštěl zrak z okolí. „Zajdu na ústředí a zkusím se tam někde uvrtat, než mi prodlouží smlouvu."

Teprve v tu chvíli si Sophie uvědomila, že mladík sedící vedle ní se kvůli válce vzdal naprosto všeho. Rodiny, studia, přátel i bydlení. Tolik toho pozbyl jen kvůli tomu, aby tady a teď mohl sedět a přemýšlet nad tím, jaké chyby a omyly na východě způsobil a co napáchal.

„Pomáhal jsi udělat tolik dobrého pro tolik lidí. Proč se s tím nespokojíš? Pomysli na ženy pod vládou Talibanu, na obyčejné Iráčany za Saddámovy diktatury. Byla to zatraceně válka, nemůžeš uhlídat úplně všechno, vždycky budou civilní oběti, vždycky budou nehody. Ať už jsi proti nebo ne, ta mašina zabíjení jede stejně dál. Teď je na někom jiném, aby těm lidem tam pomohl, jak se dá."

Neodpověděl. Jen na ni krátce pohlédl a vyčerpaně si promnul unavené oči. Možná se z toho všeho potřeboval jen pořádně vyspat a odpočinout si. Navíc před několik hodinami přeletěl skoro přes půlku světa a Sophie na něm poznávala, stejně jako kdysi u sebe, vážné příznaky jet lagu spojené s předchozím neustálým bojovým nasazením. Nedostatek spánku na frontě se nyní spojil ještě s pásmovou nemocí, kterou si přinesl z letadla. Tomu všemu nepřidávala ani frustrace z toho, čím vším si prošel a musel okusit.

„Na ústředí mě v posledních týdnech volali často kvůli vyšetřování," pověděla, „strávila jsem tam dost času na to, abych věděla, že to není žádná noclehárna, Rayi."