Arizona

XIII.

Na hlavní chodbě jednotky intenzivní péče se hemžilo víc lidí než u zdravotnického vojenského stanu uprostřed válečné zóny v Bagdádu. Jak tak seděla Sophie spolu s Rayem na židlích vedle dveří Finnova pokoje, kde je usadil jeho ordinující lékař, zatímco Carla Masona přizval k lůžku na slovíčko, uvědomila si, že není jediná na světě, kdo řeší problémy. Všichni tito lidé měli své starosti, ať už závažnější nebo jen zcela banální. Společné měli jen to, že se jim všichni museli nějak postavit a věci vyřešit. Stejně tak se cítila i Sophie. Musí se k tomu obrátit čelem. Preventivně si protřela oči, aby z nich snad opět najednou nevytryskl proud slz a narovnala se na židli. Jakmile Rayova paže, obvinutá okolo jejích zad ucítila pohyb, automaticky ji stáhla blíž k sobě.

„V pořádku?" ujistil se a zkoumavě si jí prohlédl.

„Uděláme pro něj, co budeme moct, že?"

„Stoprocentně," usmál se povzbudivě, což přinutilo Sophii také mírně nadzvednout koutky úst.

„Tak je to lepší," pochválil její úsměv a vtiskl jí letmou pusu do vlasů. Na to jen přivřela oči a pohodlně se opřela o jeho rameno. Zvládnou to. Jsou na to přece dva. Finn bude v pořádku.

Jako by těmi myšlenkami přiměla osud se posunout dál, dveře Finnova pokoje se náhle otevřely a z nich vyšel postarší doktor v bílém plášti. Zastavil se před dvojící a omluvně se pousmál. „Lékařské závěry smím podávat jen nejbližší rodinným příslušníkům, je mi to líto. Jestli se s vámi o to pan Mason podělí, to už je na něm. Teď však můžete jít navštívit svého přítele."

„Děkujeme," vyhrkla okamžitě Sophie a vyskočila na nohy jako když do ní udeří blesk. Doktor se jen mile pousmál nad jejím nadšením a šoupavým rokem se odporoučel do dalšího pokoje.

Sophie nedočkavě tahala Raye za paži do otevřených dveří. Jakmile se však ocitla na prahu, nadšení z tváře jí okamžitě zase povadlo. Nemocniční pokoj byl malý, jednolůžkový, tak akorát aby se do něj vešla postel pro pacienta, noční stolek, židle a stojany s přístroji. Ta jedna jediná židle v místnosti již byla obsazena Carlem Masonem, který seděl vedle postele a držel svého bratra za ruku. Finn ještě stále zůstával v bezvědomí.

Sophie se pomalu doplazila až k nohám postele a pohlédla na Finna. Celou tu dobu na chodbě si představovala, co všechno mu řekne, až se probudí. Měla toho tolik na srdci. Za celou tu dobu mu vlastně nikdy pořádně neřekla, jak moc ho má ráda a jak moc je pro ni důležitý. Možná že to jen potřeboval slyšet. Možná by nic toho neudělal, kdyby mu to říkala častěji. Musel si připadat tak zatraceně sám. Byl obklopen lidmi, kteří na něj působili dojmem sebejistoty, kterou on u sebe nedokázal nalézt. Carl neochvějně věděl, že dřív nebo později znovu podepíše kontrakt na misi, Sophii čekal poslední semestr na univerzitě a Ray ostatně permanentně vypadal, že se ho nic z toho, co se přihodilo v Iráku, vlastně vůbec nedotklo. A pak tu byl právě Finn, který ztratil jednoho z nejlepších přátel způsobem daleko otřesnějším, než si kdokoliv dokázal představit, nezvládl naplnit očekávání sebe samého, když si tak nešťastně zlomil nohu, a mezitím všichni lidé v jeho okolí směřovali dál ve své cestě, kdežto on zůstal sedět u silnice bez naděje, že by to všechno někdy mohl dohnat.

Když se v místnosti objevil i Ray, který se nyní po tom dlouhém období kamenných výrazů konečně tvářil jako citlivá lidská bytost, vzhlédl Carl od bratra a spočinul na obou příchozích pohledem. Déle se zdržel u Raye, který jen mlčky se zlomeným pohledem zíral na Finna. Sophie tušila proč, nejspíš se také podivoval, že snad Raye Clarka doopravdy zasáhly emoce.

„Nevím, jestli tu ještě nějaká židle pro vás je," vyhrkl nervózně Carl a těkavě se okolo sebe rozhlédl.

„To je v pořádku," ujistila ho Sophie. Sledovala jeho chování a uznala, že momentálně doopravdy není ve své kůži. Ostatně jako všichni v místnosti.