Arizona

III.

Už to byly dvě hodiny. Dvě nekonečné hodiny a zúčtování daní jí neustále vůbec nevycházelo. Už přepočítala všechny zdaněné mzdy zaměstnanců, veškeré daně z přidaných hodnot a příjmů a čísla stále neseděla. Chtělo se jí v tu chvíli strašně křičet, na kohokoliv, ale byla v místnosti sama.

Frustrovaně si prohrábla husté vlasy a nechala rozpálené čelo na chvíli spočinout na příjemně chladivé desce stolu mezi všemi těmi odpornými papíry.

Možná přece jen neměla Freda hned tak opouštět. On v tomhle uměl chodit, spolu by řídili otcovu firmu bez problémů. S titulem z vysoké školy sice věděla, co a jak funguje, ovšem jisté anomálie vyskytující se v praxi rozřešit nedokázala.

Třeba by mohla zavolat bratrovi. Ray byl sice ten nejmizernější student ze všech, ale chytrý byl až zatraceně příliš. Možná by jí dokázal pomoct, hned potom, co by se ji vysmál v telefonu a neodpustil si pár nemístných vtípků.

Po očku mrkla na nástěnné hodiny, které ukazovaly sedmou hodinu večerní. Jaký čas mohl být teď u Raye Clarka, ať už byl kdekoliv? Nechtěla ho rušit, ale slíbila si, že až on zavolá, spolkne svou hrdost a poprosí ho o pomoc. Raději jeho než otce.

Rezignovaně vstala od stolu a protáhla si ztuhlá záda. Zaslechla nepříjemný praskot kloubů a zašklebila se. S takovou ještě skončí jako teta Doris, která za svůj život vylezla z domu od práce sotva na Nový rok a svoje narozeniny. Horší bylo, že v očích Isabeliných rodičů už skoro tetičkou Doris byla. A i ona sama musela uznat, že některé příznaky zkrátka měla: svobodná, rozvedená, bezdětná, pracující většinu dne. Pokud se v nejbližší době nastěhuje do činžáku a pořídí si pět koček, pak už bude její diagnóza jasná.

Přibližně před několika lety by raději odjela někam za oceán živit se jako servírka v nočních barech, než povědět rodičům o něčem takovém jako je rozvod. Manželský sňatek byl něco, co se u Clarků ještě v tomto století považovalo za něco téměř posvátného a neměnného. Jednou svoji, navždy svoji.

To, že Isabela právě teď seděla ve svém pokoji, v luxusní vile na Branch Avenue ve Washingtonu, a ne někde na ulici, kde by ji její matka jistě vykázala hned po tom, co by škrábala na dveře se sbalenými kufry a rozvodovými papíry, byla zásluha jen jednoho člověka. Nebo vlastně dvou. Od té doby, co Sophie a Ray prošli dveřmi jejich domu, se toho hodně změnilo. Nedokázala přesně popsat, jak přesně se to stalo a čím to bylo, ale hlavně že bylo. Možná si Clarkovi uvědomili své omyly, když jim Ray dal jasně najevo, že má jejich názor někde u zadní části těla. Možná se změny začaly dít, až s první ženou, co se odvážila jejímu otci postavit na odpor. Celá tahle Rayova malá revoluce však postupem času přinášela ovoce. Třeba místo toho, aby se její matka při pohledu na dceřinu rozvodovou listinu psychicky zhroutila, vyobjímala místo toho Isabelu ze všech stran a byla ráda, že už se její dcera netrápí. Přestože jí na očích mnohdy viděla ten starostlivý a zklamaný pohled z toho, že je teď rozvedená, nikdy jí to otevřeně nevyčetla. Otec se k tomu naopak zatvrzele nevyjadřoval. V jeho očích však bývalo jasně vidět, že uvnitř hoří vztekem. Jeho dcera utekla od syna jeho dobrého přítele a pracovního partnera. Katastrofa. I sama Isabela ho obdivovala za to, že se tak statečně drží. Buď si kvůli Rayovi plno věcí uvědomil a přehodnotil, nebo se zkrátka chtěl vyhnout další scéně, kterou byl jeho syn schopen způsobit, kdyby jen Isabela v telefonu ceknula o tom, že s k ní někdo chová hrubě. Tak to potom Bůh žehnej Frederickovi, pomyslela si s úšklebkem.

Pomalu a lopotně sešla dolů do přízemí, kde se v prostorném obývacím pokoji nacházel zbytek její rodiny. Otec seděl na barové židli u kuchyňského pultu a bedlivě pročítal nějaké dokumenty, pravděpodobně firemního charakteru. Matka seděla s chodidly staženými pod sebou na pohovce a sledovala večerní zprávy. Spíš než události ze světa a její vlastní země ji zajímaly magazíny o filmových hvězdách a o tom, co za skandální oděv si na sebe narazili tentokrát, a dokonce byli i té odvahy s ním vyjít na veřejnost. Max se roztahoval na zemi a velice pečlivě slepoval papírovou 3D skládačku obrněného tanku. Isabele se tento jeho nový koníček ani za mák nelíbil. Dokonce se jí ani nelíbilo, jak moc obdivoval povolání svého staršího bratra. Nic na to však nehodlala namítat, jen by se opakovala historie s Rayem. Čím víc něco někomu zakazujete, tím víc to chce. Zatím doufala, že z toho prostě jednou někdy vyroste jako všichni malí kluci.