Arizona

VI.

Když se probudila tentokrát, bolelo ji toho mnohem méně, a dokonce se cítila i trochu pohodlně. Vzpomínky ještě zůstávaly rozostřené a zmatené. Stejně zmateně se cítila, když pohlédla do obličeje ustaranému Joshuovi.

„Vypila jsem to leštidlo na okna?" zeptala se ho chraplavým hlasem, protože tohle všechno pohodlí, zmírněná bolest, a hlavně on nemohlo být skutečné. Pamatovala si, že prozradit se měla strach, udusit také, a proto už zůstávala jen možnost, že se otrávila čistícími prostředky a teď je mrtvá.

Joshuovi se po lícních kostech rozkutálely slzy. „Ty ses chtěla otrávit leštidlem na okna?"

Nechápala, proč může znít tak překvapeně. Co jiného měla dělat?

„Nejsi mrtvá, Sophie," pověděl po chvíli, když si uvědomil, co vlastně říkala a došlo mu, že musí být mírně zmatená.

„Aha."

„Jo," prohodil Joshua a pohladil ji po vlasech. „Už se od tebe nehnu na krok, nikdy. Strašně moc se omlouvám, kdybych byl co k čemu, nemusela sis tím vším vůbec projít. Je to moje chyba." Teď už brečel naplno. Mnul si pěstmi oči, jako by se tím snad snažil příval slz zastavit.

Chtěla mu odpovědět, že on s tím nemá vůbec nic společného, ale na to byla příliš unavená. V pozadí za ním zahlédla další postele a všude okolo bylo bílo. Nemocnice. Překvapivě, pomyslela si suše. Joshua seděl na židli po její levici a držel ji pevně za ruku napojenou na kapačku. Bezva, kapačky byly fajn věc, když byl člověk fakt ve srabu.

Postupně si začínala vybavovat veškeré momenty z doby, kterou strávila zamčená v kumbálu. Bolest, Strach. Beznaděj. Čísi hlasy. Tiché kroky. Třísky. A pak ten hlas. Angličtina. Ruce, které ji odnesly pryč.

„Bůh žehnej Americe," zasmála se kysele, „že jim to ale trvalo."

Joshuu její tón očividně překvapil, protože jeho obočí nekontrolovatelně vyletělo nahoru. Upřímně pro ni samotnou byly tyto sarkastické poznámky také něčím novým. Ani nevěděla, kde se to v ní bralo.

Znovu mu věnovala jeden z opatrných úsměvů. Připadalo jí, jako by se nesmála snad věky. „Jsem ráda, že tě vidím."

To ho dojalo ještě víc, vstal ze židle a pořádně ji objal. „Strašně moc se omlouvám," opakoval stále dokola.

Sophie se mu snažila objetí oplatit, ale byla na to ještě příliš zesláblá. Proto jen naklonila hlavu k jeho rameni a nechala se zahrnovat náklonností.

Poprvé za tu dobu nahlédla před sebe k nohám postele. Tam se o zeď naproti se založenými pažemi opírala ještě jedna osoba.

Ray Clark stál tiše, bez hnutí a upřeným pohledem ledově modrých očí se vpíjel do těch jejích.

Překvapeně sebou cukla. To přimělo Joshuu se odvrátit a s obavách se snažit zjistit, zda ji něco nebolí a je vše v pořádku. Sophie v tichosti zírala na postavu před sebou. Nedokázala věřit svým očím, natož pak své mysli. Ray měl na sobě jednoduchý set vojenských maskovacích kalhot a béžového trika s nápisem US Navy. Černé, voděodolné hodinky obepínaly jeho svalnaté zápěstí a stejně jako upnuté krátké rukávy trička jen zdůrazňovaly jeho vypracovanou postavu. Zdál se jí stejný, a přesto jiný. To znamenalo jediné: nebyl skutečný. Navíc tam jen tak stál, nehýbal se a tiše ji pozoroval. To byl jasný přelud. Dokonce ani Joshua na jeho přítomnost nikterak nereagoval. Zauvažovala, jestli by o tom měla někomu říct a vyžádat si nějaká antipsychotika, nebo předstírat, že je vše v pořádku a čekat, než to odezní. Před chvílí se skoro podruhé narodila, samozřejmě že to muselo mít na její mysl neblahý účinek. Bylo jí taky hned jasné, proč zrovna Ray. To jeho si v Iráku, kdy se bála o svůj život a následně i doma o Finnův, spojovala s pocitem bezpečí. Dokonce by se nedivila, kdyby si ho vysnila i tehdy během chvil strávených za prostřílenými dveřmi.