Arizona

XIV.

Cestou z nemocnice jí nedal jedinou možnost se vysmeknout. Pevně svíral její tenké zápěstí a razil si cestu ven. Sophie ze samé apatie způsobené tím vším, co se tak rychle a náhle stalo, ani neměla sílu se bránit. Znamenalo to, že Finna už neuvidí? Prostě jen tak? A Ray Clark tuto skutečnost pokorně příjme? Prostě jen tak?

„Co to děláš?" škubla ostře rukou před bránou nemocnice. Několik kolemjdoucích se na oba zadívalo s nadzdviženým obočím. Ostatně stále na sobě měli velice podivnou směsici oblečení. Sophie ještě zabírala Carlovo o dvě velikosti větší tričko a kalhoty a Ray ani neměl tu možnost se ze svého oblečení od večírku jeho rodičů vůbec převléct. Jeho bílá košile postrádala několik knoflíků, na některých místech zažloutlá od potu a pod límečkem zůstaly stopy několika kapek krve po autonehodě. Oběma se pod očima rýsovaly fialové kruhy, byli špinaví a uštvaní jako stádo lovené zvěře.

Před branou, jež byla jediným východem z nemocnice jinak obklopené kamennou zdí, se z malé plechové buňky pomalu vyloudal vrátný, aby se přesvědčil, zda je vše v pořádku. Tiše stál u malých dvířek a pozoroval dvojici. Sophie zmerčila, jak po něm Ray pohotově loupl pohledem, jako by snad šlo o další smrtelnou hrozbu.

„Carl měl pravdu," pověděl, „tady už tomu nijak nepomůžeme. Spíš naopak."

Dlouhou dobu oba mlčeli a Sophie se snažila přijít na to, jestli to myslel opravdu vážně.

„Strašně mě bolí hlava," zašeptala po chvíli a přivřela oči.

„Už jsme jim toho způsobili dost," držel se Ray stále svého tématu, „Carl potřebuje být sám."

„Jak to můžeš vědět?"

„Kdybych neodešel teď, neodešel bych už nikdy," neodpověděl na otázku, „a ty taky ne. Až bude Finn připravený nás vidět, pak se s námi uvidí."

Na to neměla odpověď. Snažila se vymyslet jakýkoliv rozumný argument, kterým by jeho i sebe samu přesvědčila, aby se vrátili. Někde hluboce uvnitř si však odmítala připustit, že má Ray pravdu. Možná je někdy tou nejstatečnější věcí si jen dokázat přiznat, kdy váš boj skončil. I přesto všechno nemohla zapomenout na všechny události posledních dnů.

Své spolubydlící Caroline pověděla, že jde jen pozdravit přátele na letiště a ujistit se, že jsou všichni v pořádku. Kdoví co si musela myslet, když se Sophie už dvě noci neukázala na kolejích. Jediné štěstí byla flegmatičnost její kamarádky, která se naštěstí nerozhodla podávat žádné oznámení o nezvěstnosti a jako obvykle věřila, že se věci vyřeší samy a není třeba dělat ukvapené závěry. Sophie přece přežila Irák, cestu na letiště snad už zvládne, jako by slyšela Caroline v duchu. Občas si přála, aby stejnou flegmatičnost dokázala produkovat i ona sama. V poslední době totiž zjišťovala, jak moc je taková vlastnost dobrá. Bohužel Sophie byla všechno možné jen ne flegmatik. Emoce se v ní bouřily v prudkých vlnách, v jednu chvíli chtěla křičet, v druhou se jen schoulit do klubíčka a zapomenout na svět a občas měla taky neskutečnou chuť do něčeho praštit. Přesto ve všech těchto náladách a rozpoloženích se stále snažila přijít na jeden jediný důvod, proč by Finna neměla opouštět a čím by mu mohla právě ona a nikdo jiný pomoct. Přemýšlela dál i po tom, co ji Ray opatrně vzal okolo ramen a vyvedl z nemocnice. Přemýšlela na vlakovém nástupišti, kde ji dovedl, a přemýšlela dokonce i když usedli dovnitř a krajina se začala pomalu míhat za okny. Přemýšlela při přestupu na autobus do Washingtonu a na městské metro. Přemýšlela i když vystoupili na konečné stanici zelené linky Branch Avenue.

Z mírného otupění ji vytrhla až tma, která se mezitím, co cestovali podzemím, rozprostřela nad městem. Kolik mohlo být hodin? Sedm či osm večer? Od opuštění nemocnice nepromluvila ani jednou a stejně tak ani Ray. Sophie měla pocit, že stejně jako ona potřeboval přemýšlet, jen, a v tom byl mezi nimi největší rozdíl, při tom dokázal prakticky fungovat a nebýt jeho, stála by teď ještě před vrátnicí nemocnice a hleděla do prázdna.