Arizona

II.

Když posléze vysedávala v záři zapadajícího slunce u okna své kanceláře a snažila se sepsat hlášení o situaci ve městě a průběhu rozvojových projektů, bylo jí úplně stejně na nic jako ráno, když opouštěla Joshuu a jako obvykle zalézala do kanceláře, kde taky zůstala po zbytek dne.

„Jak to dopadlo s tím nelegálním prodejem dokladů před branou?" zeptala se její spolupracovnice Karen, která seděla za svým počítačem u stolu naproti. Prostory ambasády nebyly pro celý tým úředníků a vojenskou posádku stavěné, proto se kanceláře musely spojovat. Sophii to nevadilo, měla Karen, vysokou hnědovlásku s mírumilovnou povahou, ráda.

„Utekl jim," pokrčila rameny a snažila se v hlase skrýt rozmrzelost.

„To vážně?" nechápala Karen, „vždyť to byl starý obtloustlý chlápek! Jak jim mohl utéct?"

Sophie znovu pokrčila rameny. „Napiš tam, že prodej nelegálních průkazů byl úspěšně potlačen, stejně už se nevrátí. Alespoň ne tady."

„Hmm."

Co se dalo dělat? Stejně na ničem z toho nezáleželo. Nezáleželo ani na tom, co tu teď psala, stejně to nikoho zajímat nebude. Vládu zajímají jen výnosy a výdaje z projektů. Ekonomika. Sophie se nejednou přistihla při myšlence, jak moc si Amerika Afghánistán zadlužuje. Poskytuje zemi příspěvky, vojenskou pomoc, organizuje infrastrukturu. Nic z toho přece nemůže být jenom tak. Každý dluh se přece někdy musí splatit.

„Nechceš si jít zakouřit?" zamračila se na ni po chvíli Karen.

„Nekouřím."

„Tvoje mínus," pokrčila rameny hnědovláska, vstala od stolu a zmizela za oprýskanými dveřmi kanceláře. Když přibouchla kliku, bílé úlomky omítky se snesly dolů na zem. Sophie si povzdechla.

Využila chvilky soukromí a otevřela emailovou schránku. Zprávu od Isabely si šetřila celý den, chtěla si ji přečíst nejlépe až večer po turnaji v ping-pongu, kdy bude polovina obyvatel ambasády vyspávat po divokém večeru. Stejně však neodolala. Při vzpomínce na její a Isabeliny dlouhé návštěvy kaváren a bloudění po nákupních centrech, se jí, jako už několikrát za dobu, kterou tu strávila, zastesklo po domově.

Drahá Soph,

Mnohokrát ti děkuji za veškerou podporu a pomoc. Nebudeš tomu věřit, ale doopravdy jsem to udělala. Ode dneška už jsem zase jen Clarková. Prostě jsem práskla dveřmi bytu a odjela domů. Cestou jsem se zastavila na několika úřadech a bylo to. Měla jsi pravdu, vlastně je to strašně jednoduchá věc. Frederick si může políbit svou tlustou zadnici. Asi si stále myslí, že se k němu stejně vrátím. Dala bych nevím co za to, abych viděla jeho výraz, až si přečte tu žádost o rozvod. Až se vrátíš domů, uspořádáme oslavu!

Jinak se toho ani moc nezměnilo. Stále občas jezdím kontrolovat tvého kamaráda. Finn je opravdu moc milý a vypadá, že všechno zvládá dobře. Fotky, které posíláš, mu ještě nemám odvahu ukázat. Zdá se, že je ohledně tohoto tématu stále trochu citlivý. Vždycky se na tebe ptá, ale neříkám mu nic v širších souvislostech, jen tvoje úspěchy v ping-pongu nebo nechutnou kávu, kterou piješ. Zdá se, že dál sám zajít nechce. Myslím, že profesoři a spolužáci na univerzitě ho mají také moc rádi, neustále ho zdraví na chodbách a jsou velmi přátelští. Trochu mu to až závidím. Mě pokaždé zdravili čistě z povinnosti, že můj otec školu sponzoroval. Finna mají prostě rádi. Příští týden půjde obhajovat svou závěrečnou práci a je trochu nervózní, ale plánuju se za ním v té době ještě několikrát podívat. Možná ho vytáhnu se někam trochu opít, rozhodně by to potřeboval.