Arizona

III.

Když skončila se svým vyprávěním, Isabela zrovna dokončovala své kadeřnické dílo a s pusou dokořán jí naslouchala. Sophie si nebyla jistá, zda by bylo pro Rayovu sestru dobré, kdyby slyšela všechny podrobnosti, proto některé události z příběhu vyškrtla. Například to, jak málem Ray skončil zavalený v sutinách domu. Jak ji odtáhl od mrtvého chlapce. A její poslední den v Iráku, kdy se stala ta podivná a nešťastná událost v Bagdádu, se pro jistotu rozhodla vynechat úplně. Dokázala vlastně Isabele jen povědět o tom, proč do Iráku vlastně jela, jak dlouho tam byla a to, jak se o ni její bratr postaral, sehnal jí helmu, vestu a když měla hlad, nabídl fazole. Z nějakého zvláštního důvodu najednou nedokázala mluvit o ničem víc. Při vzpomínce na Lucase se jí tajil dech a občas se zalkla. A věci, které viděla, a které by ráda dostala ze sebe ven, jí uvízly na rtech. Isabela byla milá holka, nicméně si Sophie nebyla jistá, jestli by jí s tímto nějak pomohla a zda by bylo k něčemu užitečné, kdyby tyto věci věděla.

V šatech, které si posléze oblékla, si připadala opravdu zvláštně a jinak. Za tu dobu, co ji Isabela stačila učesat, se dole netrhly dveře. Rayova matka měla opravdu neuvěřitelný talent na organizování lidí. Už pouhou půl hodinu potom, co se všichni rozešli z obývacího pokoje, zazvonila u dveří cateringová firma a vnášela do domu na obrovských keramických tácech různé dobroty. Asi o hodinu později se dole objevila i aranžérka a parta stěhováků, kteří přivezli zahradní nábytek a vystěhovali pár skříněk z obývacího pokoje, aby tím vzniklo více místa. Neskutečné bylo také to, slyšet zezdola paní Clarkovou telefonovat hostům a zvát je na náhlý večírek. Opravdu velkou většinu telefonátů pokládala s větou: „Výborně, budeme se těšit." To nejspíš znamenalo, že dotyčný host pozvání přijal.

Za tu dobu, co se s Rayovou sestrou zavřely do jejího pokoje, probraly mimo válku na východě plno jiných a vesměs holčičích věcí. Jako první se například Sophie dozvěděla víc o jejím nastávajícím muži. Fred jí připadal z vyprávění jako opravdu milý a hodný kluk. S Isabelou se seznámil, když jednou přijela za Rayem na kolej, kde mu v prvním semestru dělal spolubydlícího. Od té doby se neustále snažil upoutat její pozornost a získat si její srdce. Sophie se při poslechu samovolně hloupě uculovala, protože jí jejich příběh připadal děsně romantický. Když pak přišlo Rayovo úmrtní oznámení, byl to právě on, kdo ji utěšoval a zůstal jí věrný, dokud se vše nevysvětlilo.

„Víš, žít v této rodině je poměrně těžké," pověděla, „natož pak najít někoho, kdo tě má opravdu rád navzdory tomu všemu. Jako malí jsme neměli moc dobrých kamarádů. Lidi si nějak podvědomě vypěstují vztah spíš k vrstevníkům sobě podobným, takže když jsme někde s Rayem přijeli ve značkových šatech a perfektně upravení, prostě si s námi nechtěli moc povídat. Na máminých večírcích jsme sice poznali lidi s podobným životem a kulturou, jenže u nich je to taky složité, prostě se chovají moc škrobeně a pletichářsky. I tento večírek vlastně nebude to, co se zdá. Nikdo tady nejde oslavit Rayův návrat, dokonce ani moji svatbu. Jsou tu, protože tu budou všichni. Baví se s tebou, protože to tak dělají všichni. Přátelí se s tebou, protože to tak dělají všichni. A vetřou se ti pod kůži, protože to tak dělají všichni."

Čím víc o nadcházejícím večeru Isabela mluvila, tím hůř se Sophie cítila. Neměla by tu vůbec být. Jedinou naději viděla ve své nové přítelkyni, která jí šibalsky slíbila, že se z této akce vytratí, jak jen to bude možné.

Když všechno vypuklo a obě dívky měly sejít dolů po schodech do překrásně zdobené místnosti, už u schodiště slyšely zezdola cizí hlasy a další známky konverzace. Sophie několikrát přešlápla na vysokých lodičkách a zhluboka se nadechla. „Doufám, že v nich z těch schodů nespadnu," zadoufala.