Arizona

VIII.

Sophii nezbylo nic jiného, než se po zbytek dne potulovat v areálu staré nemocnice a přemýšlet. Takže je napadli profesionálové. A teď se z ní stane špicl. Nepojede domů. Bylo toho hodně, co musela strávit, ale nejvíc ji trápil právě návrat do Ameriky. Po rozhovoru s Hannou si najednou připadala děsně osamělá. Nemohla o ničem říct Joshuovi, nemohla napsat Isabele, Finnovi ani mámě. Mohla tu jen sedět a zírat na moře.

Přesně v podvečer ji z venku vyzvedl Joshua a zavedl do posledního patra jedné z kancelářských budov u nemocnice. Doopravdy to nebyla kancelář ani omylem, všude na chodbách se to hemžilo muži v uniformách a Sophie si spíš připadala jako v provizorním Pentagonu.

Poslední patro bylo klidnější a tišší. Jen sem tam tu občas prošel nějaký voják či uniformovaný specialista. Každý z těchto mála lidí však zachovával určitě dekorum, zbytečně nezíral na její ruku v dlaze a vždy dvojici tiše pozdravil. Joshua se zastavil u obyčejných, nikterak zvláštních bílých dveří. Tam pohlédl na Sophii okem starostlivého rodiče, který posílá své dítě poprvé do školky.

„Dál už nemůžu," pověděl. „Před vstupem mi musíš odevzdat telefon a veškerá zařízení schopná nahrávání zvuku či obrazu."

„Nic takového přece nemám," nadzvedla pobouřeně obočí Sophie.

„Já vím," přikývl Joshua, „ale říct jsem ti musel."

Další absurdní rozkazy, pomyslela si Sophie. Kdyby náhodou zapomněla na to, jaké to je být v armádě, pak jí to tyto za vlasy přitažené maličkosti vždycky spolehlivě připomněly.

„Budu tady na tebe čekat," slíbil jí. Pak přistoupil blíž a stiskl jí povzbudivě rameno. „Drž se, děvče. Vím, že to zvládneš na jedničku."

Dokázala jen oněměle přikývnout a raději vzala ihned za kliku, aby ji náhodou Joshua znovu nerozplakal. Někdy jí svým chováním tolik připomínal tátu, až ji to emocionálně přemáhalo.

Za dveřmi vládlo mírné přítmí. Místnosti vévodil dataprojektor s plátnem na zdi a dlouhý obdélníkový stůl, po jehož okrajích posedávalo několik vojáků. Deska stolu se hemžila tištěnými dokumenty, propiskami, fotkami a v neposlední řadě také plechovkami od Coca coly s příměsí barevných bonbónů Skittles.

„Je vám jasné, že si to před odjezdem uklidíte?" varovala jednoho z vysokých mužů v uniformě Hanna a sebrala mu z ruky jeden bonbón, který se chystal hodit po svém kolegovi na druhé straně stolu.

„Naprosto," mrknul na ni muž a vzal si jiný bonbón. Sophie se znovu rozhlédla po místnosti. Najednou jako by se vesmír stlačil do tohoto maličkého prostoru, přesněji do prostoru mezi ní a jinou osobou, kterou by tady čekala ze všech nejméně.

„Ach, Sophie," slyšela Hannin hlas, který najednou přestala úplně vnímat, „vítejte mezi námi, pojďte sem za mnou dopředu."

A tak procházela okolo stolu s tím obrovským svinčíkem, s pocitem naprosté beznaděje a zoufalství. Jak mohla všechno toto zvládnout? Hanna byla moc příjemná žena a byl tady s ní i Joshua! Mělo to být přece v pořádku. Tyto pozitivní věci na celé její situaci však kazil jeden světlovlasý muž v uniformě usazený vepředu místnosti s nohama na stole a jednou rukou se přetahující o chundelatého plyšáka s obrovským belgickým ovčákem. Když na něj pohlédla znovu, mezitím co se postavila před promítací plátno spolu s Hannou, zrovna nenápadně tahal z kapsy plátek sušeného masa a podával ho psovi.

Hanna hlasitě zatleskala rukama a upřela na sešlost v místnosti přísný pohled. „Schovejte ty bonbóny, plechovky, dejte nohy ze stolu a přestaňte krmit toho psa!"