Arizona

VII.

„Možná už by se hodilo říct, co máš na srdci," pověděla podrážděně Sophie. Od té doby, co s Masonem nasedla do starého pick-upu s naloženými cisternami vody pro ovce, nevydal nikdo ani hlásku. Každý seděl na své straně vozu a v tichosti sledoval okolí. Dokonce i teď, když se vozidlo namáhavě škrábalo do kopců v lese, musela Sophie uznat, že je tu opravdu krásně.

„Co jsi nakukala Clarkovi?" zeptal se místo odpovědi.

Pohlédla na něj s povytaženým obočím. Stále si ním nebyla úplně jistá, pravou rukou se držela madla poblíž otvírání dveří a byla připravená se kdykoliv sebrat a odejít.

„Že jsem unavená a raději se prospím," pověděla upřímně, „tvoje babička mi v té lži dost pomohla."

„Jo, občas je to opravdu dobrá intrikánka."

Mason naposled přidal plyn a auto s namáhavým hučením vyjelo na horizont kopce. Les byl rázem ten tam a oni se náhle objevili na rozlehlé pastvině plné bílých nadýchaných kuliček s kopýtky. Jakmile ovce zavětřily jejich přítomnost, s výrazným bečením se rozběhly k otvírání ohrady. Tam se zastavily a zvědavě pohlížely na dvojici vystupující z auta.

Sophie s úsměvem prostrčila ruku dřevěnou ohradou a jednu ovci si pohladila. Její kolegyně vedle se začaly po její ruce okamžitě sápat v domnění, že jim snad odtud vypadne něco dobrého na zub. Mason mezitím mrštně vyskočil na korbu auta a shodil odtud na zem dva barely s vodou.

„Chceš s tím nějak pomoct?" zeptala se podmračeně Sophie, když ho uviděla, jak po zemí válí těžké nádoby až k napáječce.

Zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli bys mi teď k něčemu byla. Je to opravdu těžké," pověděl.

Sophie se raději rozhodla, že se neurazí. Být místo něj Finn, šla by mu pomoct i přes odmítnutí. Takhle jen pokrčila rameny a dál si hladila roztomilé ovce. To jak se Mason choval v Iráku měla ještě stále v živé paměti.

„Jestli jsi jen potřeboval napojit ovce," začala po chvíli znovu podrážděně, „pak jsi to měl říct rovnou."

Mason vyklopil do napáječky poslední barel a odhodil ho stranou. „Nechtěl jsem, aby u toho byla babička," řekl po chvíli a sedl si vedle Sophie do trávy.

„Naše rodina je jeden velký průšvih," přiznal, „táta sedí už od mých šesti v base za pančování alkoholu a Finnova máma trávila odjakživa víc času v Somálsku než doma. Prý tam bojují s hladomorem nebo co. Dělá pro nějakou charitu. Vlastně už ani pořádně nevím, jak vypadá. Naposled jsem ji viděl v patnácti, kdy přijela na měsíc domů. Ta moje utekla někam do Mexika. Vychovávali nás babička s dědou, občas strýček Bob s tetou, ale ti bývali víceméně pořád na poli nebo mezi zvířaty. Vlastně stále jsou. Co jsem přijel, tak jsem je taky ještě neviděl. Děda, jakožto bývalý válečný veterán, nás neustále připravoval na to, jak jednou po škole půjdeme k mariňákům."

Sophie mu chtěla říct, že jí to všechno mrzí, ale nedal jí k tomu prostor.

„Na tyhle vysílačky, rádia a techniku je Finn vážně hlava. Babička ho po střední chtěla přihlásit na univerzitu. Mohl být už dávno inženýrem, mohl vydělávat těžký prachy. V Iráku dokázal spravit i krám, který už se dávno odepsal, a to jen tak uprostřed pouště. Tu Clarkovu navigaci taky programoval on, to proto byla v celé rotě jen jedna jediná."

Sophie se zadívala s údivem na Masona, s jakou úctou a obdivem o Finnovi najednou mluvil. Možná to byl i přes to všechno stále jeho mladší bráška.