Arizona

The only easy day was yesterday

Pro všechny nové i stálé čtenáře, kterým Arizona chyběla stejně jako mně.

Tichou místností se zvuk odemykaných dveří nesl jako velká voda. Proplul chodbou, kuchyní, na moment zakroužil nad rozestlanou postelí v ložnici a dorazil také do obývacího pokoje, kde k Sophiiným uším dohopsal jako vyděšený králík do bezpečí své nory. To ji probudilo. Zprudka se napřímila na pohovce, rozespale zamrkala opuchlýma očima a shodila ze sebe deku. Co bylo dnes za den? Čtvrtek? Pátek? Kdo je tím nezvaným návštěvníkem? Ray? Samozřejmě! Kdo jiný má klíče od jejich bytu. Její unavená tvář se rozjasnila. Vrátil se! Nakonec nikam nepojede a zůstane s ní.

Vyskočila z pohovky a rychlými pohyby zastrkala prázdné obaly od jídla z donáškové služby pod pohovku. Tohle nechtěla, aby viděl. Taky si prostřela uplakané oči, vlasy ve spěchu pročísla prsty a s ústy rozevřenými do širokého úsměvu se vydala ke dveřím.

V chodbě narazila na mámu.

„Ahoj zlato," pozdravila ji matka, která si v tu chvíli zrovna sundávala kabát. U nohou jí leželo malé příruční zavazadlo a podle splihlého účesu poznala, že spala v letadle.

„Co tu děláš, mami?" zeptala se Sophie a snažila se neznít zklamaně. Nebyl to Ray. Proč by to taky měl být on? Pokaždé když je zavolali, už se nevrátil. Hanna nedělala chyby. Když řekla, že se jde do akce, tak se taky šlo.

„Měla jsem o tebe starost," pověděla jí popuzeně matka, nechala kufr kufrem, kabát pečlivě pověsila na háček u dveří a přešla k ní, aby jí mohla vzít tvář do dlaní jako nějakému malému dítěti. „V tom telefonu jsi zněla hrozně."

„Letělas až z Arizony," zkonstatovala Sophie a vyvlekla se z jejího sevření.

„Ano, letěla," přitakala matka.

Sophie se raději otočila zády a šla do kuchyně, která byla propojená s obývacím pokojem, proto když viděla už od kuchyňské linky čouhat z pohovky ty schované obaly od jídla, věděla, že přijdou otázky.

„Dáš si kafe?" zeptala se matky a postavila vodu, aniž by čekala na odpověď. Věděla totiž jaká bude.

„To bys byla hodná, kafe jsem neměla věčnost. Poslouchej, co to tu máš za binec? Od kdy jíš jídlo z donášek?"

„Chutná mi," ohradila se Sophie.

Matka si dala ruce v bok a pořádně si ji prohlédla. Připomínala si samu sebe, když se Ray objevil s nějakým škrábancem. Co to je? Z čeho to je? To byla kulka? Nůž? Ne, byla to větev, zlato.

„Takhle teda ne, Soph," zavrtěla hlavou matka. „Podívej se na sebe."

A Sophie to udělala. Prohlédla si své bosé nohy s oprýskaným lakem na nehtech, pyžamové kalhoty a staré tílko bez podprsenky. Nepotřebovala zrcadlo, aby si představila svoje mastné vlasy, kruhy pod očima a strhaný výraz. „Proč tu vůbec jsi?"

Matka se zasmála. „Prosím tě! Co očekáváš, abych jako matka udělala, když se mi vlastní dcera rozbrečí do telefonu a ukončí hovor tím, že se pozvrací? Doufám, že sis to po sobě alespoň uklidila a nenahrnula to pod pohovku jako všechny ty krabice."

„Ježíši, mami!"

Varná konvice v tu ránu naštěstí zapípala a Sophie se vyhnula další konverzaci tím, že jí zalila kávu. V tichosti se pak odporoučela na pohovku a zabalila se zpátky do deky. Nepotřebovala, aby někdo komentoval ještě její oblečení.

Matka však prudce popadla šálek, až Sophie zaslechla tiché plesk, jak tekutina vyšplíchla na kuchyňskou linku. Pak se nekompromisně posadila přímo do jejího zorného pole a znovu si ji prohlížela. „Co ti je?"