Arizona

II.

Rozhodnutí, které učinila, bylo natolik spontánní, že se několikrát za celou trasu málem rozmyslela, že to neudělá a raději normálně doveze Raye k hotelu. Tak nějak však tušila, že toto je poslední šance, kdy ho může vidět, a rozhodně ho nechtěla opustit a nechat samotného uprostřed města v tak rozporuplném stavu. Stále mu vděčila za svůj život a za všechno, co pro ni udělal. Jedině tím, že ho doveze jeho rodině přímo před dveře, mu mohla pomoct. Pokud se s ním měla dnes rozloučit, chtěla si být jen jistá, že bude v pořádku.

Prospal celou cestu, nevzbudil ho dokonce ani hlas navigace, který hlásil každou odbočku, křižovatku a dopravní omezení. Jejich cesta směřovala po dálnici směrem na jih, kde posléze sjeli na jednu městskou výpadovku a ocitli se v příjemné obytné čtvrti s vilovými domky, rozkvetlými zahradami a hřišti. Cesta tu byla široká, takže si u krajnic mohly rodiny dovolit parkovat svá auta a děti si na chodnících vesele hrály nebo jezdily na kole. Bylo to idylické místo, které Sophii dokázalo neskutečně uklidnit a povzbudit na duchu. Obávala se však, jaký vliv to bude mít na Raye. Jeho nálady se jí zdály nevyzpytatelné a proměnlivé. Dokázala se však alespoň částečně vcítit do jeho kůže. Neměl rád, když mu někdo děkoval a obdivoval ho. Naprosto nenáviděl, když si pak kvůli tomu někdo myslel, že je až přehnaně skromný. Protože nebyl. Věděl, že je jen nezbytnou součástí většího systému. Neměl rád, když dělala společnost z vojáků přemrštěné hrdiny nebo naopak zločince, byla to práce jako každá jiná, ovšem nesprávně pochopená a nikdy nedokázala v očích lidí dosáhnout toho správného středu. Sám sebe považoval jen za dalšího šílence, který je ochotný někam jít a hodit bombu čí střílet z pušky na někoho jiného, aby si ostatní doma mohli udržet svůj způsob života v dobré společnosti.

Když se Sophie blížila ke svému cíli a navigace jí přikázala zastavit, v tichosti ji sbalila zpět do přihrádky, vypnula motor a pohlédla na dům, u kterého zastavila. Pozemek, na kterém obrovská luxusní vila stála, se nacházel na obrovském prostoru obehnaném vysokým živým plotem mezi obyčejnými řadovými domečky. Od cesty vedla k domu sypaná štěrková cesta, která končila před obrovskými dubovými dveřmi a garážemi. Zahrada byla dalším architektonickým zázrakem, tvořila z barvených substrátů a roztodivných květin a keřů přenádherné mozaiky, které doplňovaly dva malé rybníčky. Před garážemi postávaly úhledně zaparkované černé mercedesy a jeden kabriolet. Sophie na chvíli zůstala sedět v autě a střídavě hleděla na spícího Raye a na obrovský dům. Tak tohle byl jeho život? Nedokázala si jeho a scenérii před sebou vůbec skloubit dohromady. Možná to byl omyl, navigace se občas plete, třeba byl myšlen dům naproti či vedle, to se stávalo často. Přesto všechno tomu však nevěřila. „Je z takový tý rodiny, co chodí na večírky ve společenskejch šatech, kouří tabák a pijou víno. Chápete ne? Zbohatlíci." Najednou jí slova Carla Masona začínala dávat naprostý smysl. Teď už se nedivila nad překvapenými a místy znechucenými pohledy vojáků, když se tuto informaci tehdy dozvěděli. Ray vedl dva naprosto odlišné způsoby života, přičemž každý z nich opovrhoval tím druhým.

Sophie se opatrně nadechla a potichu vystoupila z auta. Naposledy zkontrolovala spícího Raye, který poklidně oddechoval a užíval si zaslouženého odpočinku. Kdyby jen věděl, pomyslela si Sophie, nejspíš by mi vyskočil z auta za jízdy už na dálnici. Pomalu kráčela rozlehlou zahradou. Za živým plotem se jí odkryla další část pozemku, která však veškerou výzdobu postrádala a byla prostě vybavená jen terasou s posezením, bazénem a volnou travní plochou. K jejímu překvapení však na terase bylo až nezvykle rušno. U velkého dřevěného stolu posedávala dvojice žen a nad něčím horlivě diskutovala. Jedna z nich byla mladá krásná hnědovláska s kaštanovýma očima a drobnou štíhlou postavou. Když se usmívala, oči jí zářily klidem a veselím. Sophie musela uznat, že opravdu byla krásná. Vedle ní se nad stohem papírů skláněla postarší žena v elegantní bílé blůze. Byla pečlivě upravená a vypulírovaná, takže její starší věk dokázaly odhalit jen mělké vrásky okolo očí a úst. Při pohledu na její světlé vlasy věděla Sophie okamžitě s kým má tu čest. Opatrně s roztřesenými koleny a nervózním úsměvem došla až k terase, kde se matka s dcerou dál horlivě radily.
„Rozhodně ty krémové," kladla mladé ženě na srdce matka, „jsou překrásné! Budou se hodit do kostela!"
„Nevěsta by měla mít bílé šaty," stála si však za svým dcera, „chci se vdávat v těch po babičce."
„Vždyť jsou otřesné!"
Sophie si nervózně odkašlala, aby upoutala jejich pozornost a snažila se zastavit třas v kolenou. Mladá žena na ni s úsměvem pohlédla, za to její matka se zatvářila velice překvapeně a mírně naštvaně z toho, co dělá cizí člověk u nich v zahradě.
„Dobrý den," začala tiše, „jsem Sophie Reyesová. Ehm...vy budete nejspíš paní Clarková?"
Starší žena mírně povytáhla obočí překvapením a pokývla na Sophii ať pokračuje.
„To jste tu správně," odpověděla místo ní mile její dcera a dodala tím tak Sophii malou dávku odvahy. Teď to mělo přijít. Jak to říct? Jak jim oznámit, že jim právě v autě dovezla z války v Iráku jejich syna? Opatrně vytáhla z kapsy svatební oznámení, které jí Ray dal a ukázala ho oběma ženám. Na jejich tvářích se zračil úžas smíchaný se strachem. Projevovaly mu tím tolik náklonnosti a obav, které se za tu dobu uvnitř nich nastřádaly. Sophie se při tom pohledu na ně, rozbušilo srdce a tělem jí projelo příjemné teplo. Dokázala tu lásku cítit i na vzdálenost několika metrů, které je dělily.
„Někoho jsem vám přivezla," pověděla s úsměvem a sledovala, jak se na tvářích obou okamžitě začaly objevovat slzy štěstí. První, kdo se zbavil toho náhlého zkoprnění byla Rayova sestra, která okamžitě přiskočila k Sophii a pořádně ji objala. „Panebože," opakovala pořád dokola, „kde je?"
To už se z omámení pomalu dávala do kupy i paní Clarková a kvapným, přesto stále elegantním krokem, si to mířila od stolu k nim.
„Usnul mi v autě," pověděla jim upřímně Sophie. Když se tím směrem chtěly obě ženy ihned rozběhnout, pažemi je obě zarazila. „Je toho ale víc."
„Viděli jsme ho v televizi," rozbrečela se v tu chvíli paní Clarková a překryla si obličej dlaněmi, „co se mu stalo?"
Sophie se na obě povzbudivě usmála. „Je naprosto v pořádku," ujistila obě, „jen potřebuje trochu času. Popravdě jsem mu slíbila, že ho odvezu do hotelu, ale když mi dal přečíst váš vzkaz," pohlédla na jeho sestru, „nedokázala jsem mu vyhovět. Bude vás potřebovat."
Na paní Clarkové byla očividně znát obrovská úleva, držela se za ruce a snažila se rozmrkat slzy a rozmazané oční stíny. Sophie dokázala znatelně rozpoznat, že se celá třese.
„Jsou věci, které ještě potřebuje vstřebat, proto by možná bylo lepší, kdyby se ho na nic nikdo neptal, dokud o tom nezačne mluvit sám. Také je velmi unavený, potřebuje teď klid ze všeho nejvíc."
Rayova sestra na její slova jen horlivě přikyvovala a snažila se jí nahlédnout za rameno k autu, kterým přijela. Oproti luxusním vozidlům, která jim stála na dvoře, měla Sophie pocit, že přijela v nějakém starém rezavém kusu šrotu.
„Kdo jste?" zeptala se jí posléze paní Clarková.
„Kamarádka," odpověděla jí s úsměvem Sophie a na očekávání obou jim ustoupila z cesty. Rychlým krokem se rozešly k jejímu autu, kde Ray poklidně spal. Sophie se zastavila na chodníku o několik metrů dál a celou scénu pozorovala.
„Promiň, jinak to nešlo," zašeptala pro sebe a dívala se, jak mladíkova sestra pomalu otvírá dveře u spolujezdce a něžně hladí svého bratra po rameni. Ray se nejdřív mírně podmračil a oční víčka se mu několikrát zatřásla. Pak otevřel oči. Sophie doslova viděla, jak se mu rozšířily zornice při pohledu na sestru a matku, které ho vzápětí začaly objímat. Křečovitě se napjal a zmateně se rozhlížel po okolí. Když spatřil Sophii stát opodál, v jeho pohledu se najednou objevilo poznání. Teď už věděl, kdo za tím vším stojí. Než stačil Sophii svým výrazem prozradit, jak moc se na ni zlobí, jeho matka mu vzala tváře do dlaní a začala ho bez ustání líbat na čelo. Nenechaly mu ani chvilku na vzpamatování a už ho stačily vytáhnout z auta a obě se k němu natisknout. Váhavými, ale jemný gesty jim Ray jejich objetí opětoval. Sklonil hlavu k sestřiným vlasům jako to dělal i u Sophie, když ji odtáhl od umírajícího chlapce v Iráku. Z třetího pohledu šlo o gesto velice něžné a láskyplné a Sophie na chvíli zavzpomínala na to, když se v jeho objetí topila ona. Naposledy to bylo při jejich rozloučení za zásobovacím vozem a na letišti. Obě ženy byly, stejně jako Sophie, o hlavu nižší než Ray, proto u něho býval takový pohyb naprostou samozřejmostí.
„Mami, já..." snažil se promluvit, ale nenacházel ta správná slova. Těkal očima z matky na sestru a nedokázal ze sebe vyloudit ani hlásku.
„Mlč už," uzemnila ho s pláčem matka, a ještě jednou ho pořádně objala, „jsem tak strašně šťastná, že jsi doma."
Když se od něho konečně obě odlepily a začaly si ho pozorně prohlížet, Ray překvapeně zamrkal. Nejspíš nečekal, že to bude tak jednoduché. On sám si sice neodpustil, ale jeho blízcí už dávno.
„Musíš jet dnes Maxe vyzvednout do školy!" vykřikla Isabela a s rozjasněným obličejem pohlédla na svého bratra, „pojď, dáš si domů věci."
Sophie se pomalým a plíživým krokem vydala k autu ve snaze nevyrušit toto rodinné shledání a nenápadně odjet. Teď už věděla, že je Ray v dobrých rukou. Bylo načase ho zanechat jen ve svých vzpomínkách a jít si svou cestou. Když však přistoupila ke dveřím řidiče, zpozorovala, že se na ni dívá.
„Rayi," pověděla s úsměvem a oplatila mu jeho intenzivní pohled, „až teď jsme si, myslím, finálně kvit. Dopravil jsi mě v pořádku domů, za to ti budu navždy vděčná. Nemohla jsem tě nechat samotného v hotelu. Doufám, že to chápeš."
Přivřel oči a pokýval hlavou. Než však stačil cokoliv říct, předběhla ho sestra: „Slečno Reyesová, snad nehodláte odjet. Musíte přijmout naše pozvání domů, nemáte ani tušení, jak moc jsme vám vděční!"
Sophie zavrtěla hlavou a stydlivě se pousmála. „Myslím, že teď potřebujete trochu soukromí. Byla to dlouhá doba. Já vyrazím domů."
„Jsi až ze zatracené Arizony, Sophie," pověděl tiše, ale přesvědčivým hlasem Ray. A bylo to. Na tuto informaci okamžitě zareagovala jeho matka překvapeným vyjeknutím: „Až z Arizony?"
Sophie na obou ženách viděla, že jim opravdu důkladně vrtá hlavou, kde se tu vzala a kde ji Ray nabral.
„Drahoušku," oslovila jí paní Clarková, „snad nechcete jet teď po dálnici. Víte, jak to tam o víkendech vypadá? Je to naprostý blázinec! Musíte zůstat alespoň do neděle. Trváme na tom."
Sophie chápala, že byly obě momentálně velice šťastné a veselé, ale bála se, že jakmile pomine jejich štědrá nálada, bude tady jen na obtíž. Pohlédla nejistě s rozpaky na Raye a doufala, že u něj najde odpověď. V jeho tváři však panoval nicneříkající výraz. Věděl, že Sophie měla v plánu původně zůstat ve Washingtonu a dočkat začátku studia.
„Slečno Reyesová," usmála se znovu Rayova sestra, „byli bychom všichni moc rádi, kdybyste opravdu zůstala."
Sophie se nervózně zasmála a nakonec pokývala hlavou na znamení souhlasu. Jen jednu noc.

***

Stejně jako zvenčí, i zevnitř vypadal dům Clarkových jako moderní zámek. Ihned za vchodovými dveřmi se před Sophií najednou otevřel obrovský prostor s pohovkou, křesly, televizí a krbem. Pravá strana obývacího pokoje byla prosklená a vedla na terasu, kde ještě před chvílí seděly obě hostitelky. Úplně vlevo zahlédla masivní kuchyni s ostrůvkem. Celý komplex byl spojen do jedné obrovské místnosti, do kterého by se se svými malými studentskými bytečky vlezl snad celý Sophiin ročník. V levém zadním rohu vedlo nahoru designové točité schodiště, které se už z dálky třpytilo tak, jako by bylo celé z kovu.
Než se oba s Rayem stačili vůbec rozkoukat okolo sebe, byli ihned usazeni na pohovku a obslouženi osvěžujícími sklenicemi s mochitem a několika sendviči.
„Musíme uspořádat večírek," spráskla ruce paní Clarková hned potom, co se usadila naproti nově příchozími do křesla.
Sophie se zrovna osvěžovala vychlazeným mátovým nápojem, když k jejím uším tato informace dolehla. Paní Clarková ji uvedla do takového šoku, že zapomněla polknout a málem se douškem vody udusila. Snažila se zastavit kašlání a zakryla si ústa dlaní.
„Mami, Ray se teď vrátil," promluvila k ní její dcera a posadila se vedle, „určitě si chce odpočinout."
Aniž by se některá z nich podívala na člověka, kterého se to celé týká, a který najednou seděl až nezvykle tiše, pokračovala ve výměně názorů ihned i paní Clarková. „Nikdo z rodiny a známých ho neviděl. Roky po něm nebylo ani stopy, takže je večírek naprosto na místě. A co ta tvoje rozlučka se svobodou mimochodem? Už ji máš? Protože tohle je vynikající způsob, jak spojit obojí dohromady."
Na to Isabela odpověď nenašla, a tak jen sklopila pohled a usrkla si ze své sklenice. Sophie, která mezi tím stačila svůj kašel uklidnit, nedokázala věřit svým uším. Veřejný večírek by byl úplně to poslední, na co by myslela, kdyby se jí právě syn vrátil z války. Snažila se skrýt udivený pohled nad jejím jednáním a taky na fakt, že se Ray nějak nebránil. Znala ho jako muže, který si dokázal poradit s daleko horšími typy lidí.
„Tak Rayi," obrátila se najednou Isabela pro pomoc k bratrovi, „řekni přece něco, ne?"
Všechny tři pohledy se najednou stočily k jedinému muži v místnosti a v tichosti vyčkávaly na jeho reakci. Sophie se jakýmkoliv způsobem snažila pochopit, co to má všechno znamenat, ale nějak jí v tomto ohledu selhávalo veškeré logické myšlení.
„Vypadáš dost unaveně," pověděla tiše po chvíli, „možná by sis měl jít ještě lehnout."
Zavrtěl hlavou. Zdálo se, že je mu všechno naprosto ukradené. S mírně povytaženým obočím si prohlížel všechny ženy okolo, které z něj pohledem mámily odpověď, a pokrčil rameny. „Chtěl bych jen vidět Maxe," řekl.
„Samozřejmě, drahoušku," roztáhla jeho matka rty do širokého úsměvu, „všechno zařídím, neboj!"
Vstala od stolu a vydala se směrem k schodům do patra. Cestou stihla Raye pohladit po vlasech, jako kdyby byl ještě malý kluk, a zmizela.
Jakmile odezněl klapot podpatků po schodišti a v druhém patře, vytřeštila Isabela na svého bratra oči. „To nemůže myslet vážně!" panikařila.
„Ale může," pokrčil rameny Ray a zamžoural ke schodům. Sophie na něm poznala, jak se mu únavou třesou víčka. Spánek v autě rozhodně nebyl natolik dlouhý, aby vystačil, a únava na něho začínala doléhat znovu.
„To přece nemůže," chytla se za hlavu Isabela, „myslela jsem, že tě bude chtít přivítat v klidu s rodinou."
Sophie to nedalo a poposedla mírně na pohovce. „Musí přece vidět, jak jsi unavený, Rayi. Proč jí nic neřekneš?"
Modré oči se najednou obrátily k ní a jí to připomnělo přesně ten pohled, který nasazoval vždycky, když musel mluvit o tom, jací jsou na velitelství pitomci. „Protože je to moje matka. Nemělo by to cenu a já se nechci hádat."
„Je ti jasné, že pozve i Jessicu a George?"
„Je mi to jedno," pokrčil znovu rameny, na jeden lok dopil zbytek nápoje a vstal z pohovky. Loudavým krokem došel až ke kuchyňské lince, kde položil prázdnou sklenici do dřezu a bez jakýchkoliv slov ji začal umývat. Na Isabelině obličeji vyskočil překvapený výraz.
Sophie si v tom momentu odkašlala, aby upoutala Isabelinu pozornost. „Mockrát vám děkuji za pohoštění, ale myslím, že přeci jen vyrazím. Čeká vás perný večer, budete si chtít jistě odpočinout."
Než stačil kdokoliv ze sourozenců odpovědět, na schodech zaklapaly podpatky paní Clarkové. „To nepřipadá v úvahu, zlatíčko. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se vám v noci na silnici něco stalo."
Sophie překvapeně zamrkala a v hloubi duše doufala, že jejich rozhovor neslyšela. Ta žena se dokázala na místech zjevovat jako duch. To měli s Rayem společné.
„Přespím v hotelu a vyrazím až ráno," ujistila ji Sophie.
Starší žena elegantní chůzí přišla až k ní. V rukou držela zdobenou papírovou krabici, z níž několikrát po cestě sfoukla vrstvičku prachu. „Nedovolím vám platit za hotel, když můžete přespat tady v bezpečí. Navíc pro vás něco mám."
Sophie překvapeně zamrkala, když jí paní Clarková rázně podala krabici a svou elegantní chůzí zamířila zpět na terasu, kde ještě ležely svatební katalogy, letáky a rozpitá káva.
„Izzy, pomoz se slečně Reyesové připravit, bude dnes naším hostem."