Arizona

XII.

První, co Sophie ihned po probuzení ucítila, byla pevná Rayova náruč a jeho klidný, horký dech na krku. V jejím nitru cosi slastně zakňouralo, protože přesně takhle by se nejraději probouzela celý život, v bezpečí a takřka majetnickém sevření jeho paží. Za žádnou cenu ho z počátku nechtěla budit, přece jen věděla, jak složité to má se spaním a jaký zázrak byl, že teď ležel klidně vedle ní v posteli a pokojně oddechoval.

Pocit rozkoše se však přece jen postupně měnil ve zmatení a nervozitu. Čím déle ležela nehybně s očima dokořán, tím víc přemýšlela. Co mu poví, až se probudí? Dobré ráno, zlato? To snad ani ne. Jaký vztah teď vůči němu po včerejší noci měla zaujímat? Ještě před několika hodinami ho chtěla praštit a teď se probouzí vedle něj v jedné posteli. Co si o tom bude myslet on? Vyprovokovala to všechno ona, když ho včera večer objala? Nechtěla, aby věděl, jak moc ji vždycky přitahoval, a že se to neměnilo, ani když ji tolik štval, jen ten pocit ustupoval do pozadí. Samozřejmě, že za to všechno mohla ona, sednout si do klína chlapovi, co se až příliš dlouho trmácel pouští a poslouchal bláboly Finna Masona, se rovnalo naprosté ztrátě kontroly. Jasně, že toho už na něj byl moc, měl v sobě několik promile, nespal, a ještě k tomu se poměrně ošklivě vyboural, neměl už na to, se tomu všemu ubránit. Sophie se cítila trapně, vlastně jeho situace skoro využila.

Opatrně vzala Rayovu paži do dlaní a velice pomalu se ji snažila odsunout ze svého pasu. Cítila, že sama ani nedýchá. Když opatrně vyklouzne ven a neprobudí ho, mohla by zmizet, aniž by musela čelit té nepříjemné debatě, která je po té noci oba jistě čekala. Nechtěla si s Rayem Clarkem nic ujasňovat v otázce jejich vztahu, protože všechno bylo až příliš komplikované a špatně. 

Když už byla jeho paže v dostatečně výšce nad ní, začala se pomalu sunout k okraji postele. Cítila, jak ji postupně jeho teplo opouští. Na holé pokožce jí vyběhla husí kůže, jakmile odkryla i peřinu. Pohled na své nahé břicho pokryté hned několika rudými flíčky, které jí v noci Ray tak pečlivě vytvářel ústy, způsobil, že celá ztuhla a zčervenala. Vzpomínala, jak musela skousnout vlastní zápěstí, aby tolik nesténala. Nyní měla pocit, že se na místě propadne do země. Poznali se až příliš intimně na to, aby spolu mohli ještě někdy vést rozhovor bez myšlenek na minulou noc.

„Někam se chystáš?" proťal její zmatené úvahy Rayův ospalý hlas. Jeho dosud nehybná paže se náhle probudila k životu a přitáhla si ji zpět do náruče. Cítila jeho nos, jak se jí noří do vlasů a ruce hladící ji po celém zbytku těla. Když se jeho drzá dlaň postupně dostávala až k bokům, prudkým pohybem ji Sophie popadla a ostře zastavila. Že to byla chyba, poznala, až když se jí nad obličejem objevil ten Rayův. Velice strategicky se po každé její straně zapřel lokty a nyní se nad ní skláněl bez možnosti útěku.

„Co se děje?" zeptal se vážným hlasem.

Nedokázala čelit jeho upřenému pohledu a raději pohlédla někam do strany. Neodpověděla.

„Sophie?"

„Tomuhle rozhovoru jsem se přesně chtěla vyhnout," vypustila ze sebe rychle.

„Jakému rozhovoru?" zdálo se, že je doopravdy mírně zmatený. Možná, že dokázal předvídat myšlení a kroky protivníka, kterého viděl jen skrz mušku zbraně či vůbec, co se ale týkalo osoby, se kterou strávil noc a poznal téměř každý kout jejího těla, tam už jeho dokonalá dedukce naprosto selhávala.

„Poslyš, chápu to," snažila se to vzít hned od podlahy a mít to co nejdřív za sebou, „měl jsi trochu promile v krvi, nespal jsi, pak to auto, nakonec Finn, já jsem neměla udělat, co jsem udělala, ale prostě se to všechno stejně stalo. Nechtěla jsem toho využít a už se o tom nemusíme bavit. Včera jsem byla trochu mimo, ty taky-."