Arizona

XII.

Bylo neskutečně úmorné čekat v třiceti stupňových vedrech v bytelném zdravotnickém stanu. Přestože bylo venku na přímém slunci daleko hůř, i tady se Sophie potila jako nikdy a hltavě polykala každý doušek vody, který jí přistál pod rukou. Navíc se po tom rychlém rozloučení se všemi cítila tak nějak osaměle. Proto uvítala, když si k ní posléze přisedl zdravotník Mike a položil před ni velkou plechovou krabici podobnou té, která se nacházela uvnitř Rayova Humvee.

„Vezou k nám první raněné," oznámil klidně, „nebudu mít proto čas kontrolovat situaci. Tohle jsem si nedávno vytáhl z jednoho vraku a teď s tím ladím kanály jednotlivých velitelských frekvencí a můžu tak slyšet jejich hlášení. Trochu jsem do toho investoval, takže to levou zadní zvládne i dálku do Bagdádu. Podle toho víme, co se děje a jsme včas připraveni na další přísun raněných."

Sophie užasle zamrkala. Netušila, že se něco takového vůbec dá realizovat. Mike se pod jejím pohledem nadmul pýchou nad svým strojem a rychlými ukázkami jí předvedl, jak přepínat mezi kanály. „Tady máš papír a tužku," pověděl jí, „kdybych náhodou musel odběhnout, přebíráš to ty, jasné? Budeš psát vždy počet raněných a jméno jednotky, nic víc. Ať tady jen tak neokouníš."

Přestože jen na jeho příkaz pokývala hlavou v souhlasu, uvnitř mu byla neskonale vděčná. Teď mohla být konečně alespoň něčím užitečná a neužírat se tak myšlenkami na její přátele, kteří se právě vrhali vstříc nebezpečí.

Netrvalo moc dlouho a do stanu se nahrnuli první mariňáci s nosítky. Nejprve dovnitř vtrhli s raněnými, kteří na tom byli úplně nejhůř, což znamenalo chybějící končetiny, proražené tepny a otevřená zranění. Při pohledu na tu hrůznou scenérii a neštěstí najednou nedokázala vůbec jasně myslet. Svalstvo jí šokovaně ztuhlo a nedokázala přestat zírat. Cítila se najednou velice slabá a malátná. Nad všemi výjevy se jí několikrát obrátil žaludek, ale naštěstí už se naučila, jak zvracení potlačit. Nepřímo si uvědomovala, že se začíná třást. Mnoho mužů vylo bolestí, někteří zmateně pohlíželi na své chybějící končetiny a snažili se něco říct svým kolegům nosičům, nevyšlo z nich však nic jiného než nesouvislé huhlání. Zdravotnický personál se ihned dal do pohybu, otevřel se provizorní operační sál, zahajovaly se resuscitace, zaškrcování ran a další ošetření. Během několika vteřin se celé místo proměnilo v chaos. Raněných zatím nebylo tolik, takže zabrali sotva čtvrtinu všech lůžek. Jakmile evakuační vozy všechny vyložili, s bleskovou rychlostí se vydaly opět k hlavnímu městu. Někdy v tu chvíli se okolo Sophie začal zmateně potulovat jeden mladý voják se zakrvácenou rukou. Když mu pohlédla do obličeje, odhadovala jeho věk na něco málo přes dvacet let. Tmavé vlasy měl přilepené k čelu jednak potem a špínou a jednak zaschlou krví. Jeho mladá tvář nepřítomně zkoumala okolí a on sám bloumal bezduše okolo. Tiskl si svou zraněnou ruku k hrudi, kde mohla Sophie zpozorovat chybějící palec, který voják samostatně držel ve zdravé dlani. Když se několikrát v kruzích motal okolo lůžek, nejednou zakopl o své vlastní nohy nebo sebou z ničeho nic děsivě škubnul při další ozvěně výbuchu z města.

„Můžu ti nějak pomoct?" zeptala se ho, když zrovna bloudil poblíž ní. Ošetřující personál na něho s největší pravděpodobností zrovna neměl čas, protože se právě ze všech sil snažili stabilizovat vojáky v ohrožení života. Všichni, kdo tady byli schopni chodit po svých, se řadili automaticky k ošetření až na konec.

„Eh?" zarazil se mladík a překvapeně pohlédl na Sophii.

„Můžu ti nějak pomoct?"

Jeho oči nepřestávaly těkat ze strany na stranu, a ještě několikrát se rozhlédl, jako by si nebyl jistý odkud k němu ten hlas přichází. Posléze snad usoudil, že je to opravdu ta žena, co sedí před ním na lavičce a na něco se ho ptá.