Arizona

V.

Když platila několik bloků od studentských kolejí pokutu za rychlou jízdu, trochu ji to probralo. Než ji zastavil policejní vůz, nedokázala myslet na nic jiného než na Sophii. Měla by něco udělat. Měla by poprvé v životě konečně trochu vzít věci do vlastních rukou. Ale jak? Neexistovalo nic, čím by právě teď mohla své kamarádce pomoct, a právě to bylo to nejhorší.

Třeba bude Finn vědět, co dělat. Možná. Pokud ho najde příčetného. Někde hluboko uvnitř si celou dobu moc přála, aby přijela na kolej a on o celé záležitosti nevěděl a aby s ním o tom mohla nejprve promluvit. Přestože se na žádný rozhovor momentálně necítila, musela uznat, že lepší možnost není.

Pokud však někdo zaútočil na ambasádu, jednoho člověka zabil a druhý byl nezvěstný, pak to dokázala americká masmédia rozmáznout jako máslo na chlebu. Nebylo možné, aby o té události snad někdo ještě nevěděl.

S neblahým pocitem zaparkovala před kolejemi a v hlavě si přehrávala všechny možné scénáře, co se bude dít, až vejde k Finnovi do pokoje. Sama nebyla připravená. Jediné, po čem toužila bylo vykřičet někomu tu ohromnou frustraci, která ji naplňovala. Rodiče by to nepochopili, Rayovi zavolat nemohla už jen z toho důvodu, že šlo o Sophii, a Maxe by vyděsila k smrti.

Sophie teď mohla někde ležet mrtvá, možná její tělo prostě jen nenašli. Nebo právě někde trpěla v područí nepřátel. Z obou představ ji přebíhal mráz po zádech.

Chmurné myšlenky ji neopustily ani když byla zastavena správkyní studijních kolejí na recepci. Stará dáma se na ni zlostně mračila a odmítala jí pustit dál. Pravděpodobně si myslela, že si Isabela domluvila nocleh zdarma u svého přítele, což bylo zaprvé zakázáno a za druhé bylo pravděpodobné, že by rušili noční klid v budově.

„Za hodinku budu zpátky," slibovala Isabela a nervózně přešlapovala u pultu. „Opravdu!"

„Mladá dámo, takových už jsem tady měla," vrtěla hlavou stařena. „Vy se vždycky dušujete, že budete za chvilku zpátky, pak se neobjevíte za celou noc a člověk už vás nedohledá. Takhle si tu nocleh zadarmo může potom udělat každý. My nejsme žádný holubník."

„Tak si dnes zaplatím pokoj."

„Jsme plní," oznámila ji suverénním tónem žena.

„Zaplatím vám dvojnásobek za jednu noc."

Správkyně jen zavrtěla hlavou. V tu chvíli hráz Isabeliny trpělivosti povolila a veškeré emoce šly ven. Vjela si roztřesenými prsty do vlasů a odvrátila se od pultu pryč. Cítila, jak ji v očích pálí slzy, a dokonce se i slyšela vzlykat. Kdyby tu byl Ray, prostě by tu starou bábu obešel a nedělal si z ní vrásky. To Isabela nedokázala, na to až příliš respektovala autority. Několikrát se nadechovala, že se prostě rozběhne ke dveřím výtahu a bude po jejím, ale bázeň ji nakonec vždycky přemohla.

„Já vás moc prosím," obrátila se po chvíli na ženu, která jí nyní věnovala opravdu udivené pohledy. „Můj kamarád může mít obrovské problémy. Musím se za ním podívat."

Stařena se chystala soudě podle zamračené výrazu k další negativní odpovědi, když ji v tu ránu přerušil hluk, který se nesl po schodech z druhého patra. Obě ženy bedlivě naslouchaly dusotu několika nohou po chodbě a občasné zavrzání dřevěných lavic, které byly v každém patře rozestavěny po stranách. Jako by do nich kdosi narážel.

Správkyně se rázně postavila na nohy a tiše zavrčela. „Zase chlastají!" A jako by Isabela už ani neexistovala, bez povšimnutí ji obešla a vydala se nahoru po schodech. Přestože tím teď byla cesta k výtahu volná, neodolala a rozhodla se jít za ženou. Ten hluk se jí nelíbil a jakýsi podvědomý instinkt jí říkal, že se bude týkat jí.