Arizona

XV.

Následující ráno se Sophie probudila stejně vyčerpaná jako rána předchozího. Přes veškerou únavu však nedokázala potlačit pocit štěstí, které v ní vyvolávaly vzpomínky na minulou noc. A nyní, přestože ji čekal den plný nevraživých pohledů pana Clarka a zvědavého zkoumání ostatních hostů, nedokázala dobrou náladu potlačit. Věděla, že s Rayem to zvládne. On v tom uměl chodit, dokonce se i moc těšila na to, jak bude jednoho otravného snoba za druhým posílat k čertu tím svým legendárním způsobem, kterým si v mezi vojáky vytvořil nezapomenutelnou pověst. V jednu chvíli dokonce zvažovala, že si obstará malý zápisník, aby mohla jeho průpovídky zaznamenávat. Kdyby se někdo v budoucnu rozhodl psát historii sarkasmu, pak by mu její materiály mohly být opravdovým přínosem.

Když se přetočila na bok, aby se s Rayem o své myšlenky podělila, zjistila, že je v posteli sama. Bělostná peřina patřila jen jí a místo, na kterém Ray někdy nad ránem usínal, již bylo vychladlé. Ty jeho zatracené problémy se spaním, zaklela v duchu a vyskočila z postele s přikrývkou okolo těla.

Netrvalo jí dlouho se navléct do oblečení, ve kterém včera přišla. Při této činnosti ji občas bodlo svědomí za odcizené Carlovy věci, které alespoň na chvíli zmírnilo tu paniku, která se se zjištěním, že ji Ray nechal samotnou napospas tomuto domu, přikrádala do její mysli jako plíživá zlodějka.

Tiše vplula do prostorné chodby a rozhlédla se. Nikde nikdo. Hodiny na konci čelní zdi ukazovaly teprve šestou hodinu ranní. Jak je zatraceně možné, že se probudila tak brzy?

Když chvíli váhavě přešlapovala před dveřmi, zaslechla ze spodního patra, kde se nacházel obývací pokoj, kuchyně a vestibul, spoustu švitořivých ženských hlasů. Rayova otce v nich nerozeznala, proto posoudila návštěvu přízemí jako bezpečnou.

Čekala cokoliv, ale spoustu družiček oblečených v zářivě žlutých šatech pobíhajících kolem nevěsty, jejíž kadeřnice právě dodělávala poslední část složitého účesu, byl na Sophii příliš. Carlovo oblečení na ní samotné vzbudilo ohlas i na opačné straně a skupina žen překvapeně zmlkla, jakmile její bosá noha dopadla na podlahu.

„Páni" vydechla jen nad Isabeliným vzezřením. Krásné, skoro až princeznovské šaty s vlečkou podtrhoval složitý nabíraný účes a třešničkou na dortu se pyšnil její šťastný úsměv. Do této chvíle by Sophie nikdy neřekla, že někdo může vypadat tak nádherně. Byla z ní pohádková nevěsta.

„Dobré ráno," pozdravila ji Isabela a nervózně na ni od židle zamávala.

„To je nádhera," pokračovala Sophie ve svém. Teprve když si uvědomila, že možná není slušné takto na někoho civět, pozdravila ji nazpátek. Isabela se na to jen nervózně zasmála. „Děkuju," odpověděla nesměle a zčervenala jako rudá rtěnka na Jessičiných ústech, která se náhle vynořila odněkud z davu družiček. I ona byla zatraceně překrásná. A Sophii zamrazilo, když se vydala přímo k ní.

„Ray mě poprosil, abych ti ukázala tvoje šaty," promluvila k ní ochotně, načež ji Sophie následovala zpět do svého pokoje.

„Isabela je nádherná," nedokázala po cestě ještě uvěřit svým očím, „vy všechny jste nádherné!"

Na to se Jessica jen mírně zasmála. „Ty budeš taky," slíbila. Před dveřmi se ale na prázdné chodbě zastavila a otočila se s vážným výrazem k Sophii.

„Je všechno v pořádku?" zeptala se. „Můj bratr ten incident s botníkem dost hrotí, určitě si do Raye rýpne, bude mu to chtít nějakým velice nenápadným způsobem vrátit. Chci se jen ujistit, jestli existuje možnost, že by mohl George schytat zase a pokazit tím tak Izzy svatbu. To bychom nikdo nechtěli, zaslouží si tu nejlepší svatbu na světě. Už jen to, že jsi tu dokázala dostrkat Raye je pro ni nesmírně důležité. Stejně jako pro nás všechny."