Pobočnice krále pod Horou

3. Záhada jménem půlčík

Mohutné dveře vysoké tak, že by jimi hravě prošli dva trpaslíci nad sebou, se s klapnutím závory otevřely. Stanul v nich starý muž s bílými vlasy i vousy, postojem sic nepatrně, ale přesto trochu shrbeným. Jako kdyby mu na ramenou seděla jakási neviditelná tíha.

„Buď vítán, Bofure," pozdravil ten, jeho vrásčitý obličej působil neskonale vlídně. „Kohopak mi to přivádíš?" položil otázku asi jenom tak ze slušnosti, jelikož skutečnost mu musela být známá, dle způsobu, jakým se na Odette zadíval. „Och, počkejte. Myslím, že vím, kdo jste. Kdysi jsem míval přítele, který by mohl mít dceru, jako jste vy. Oldrin se jmenoval. Pletu se?"

„Kdepak, nepletete se, Baline, je to věru tak," ozval se Bofur dřív, než by mladá žena stihla vůbec pootevřít ústa. „Paní Odette přicestovala do Ereboru, aby se setkala s Thorinem. Ale nenechte se mýlit jako já, Baline," zahihňal se, zdviženým prstem hýbal zprava doleva, „nechce se mu dvořit. Ne, ne, to vůbec. Prostě jenom obyčejně mluvit s ním potřebuje, nic víc, nic míň. Zařídíte to, viďte, Baline?"

Starý trpaslík spráskl ruce. „Hračkáři, Hračkáři, ta tvoje prostořekost tě jednou do hrobu přivede. Vždyť jsi pán pod Horou, u sta hromů, člen Rady. A slušnost veškerá žádná!
Mluvit za druhé, potažmo tak činiti dámě," zavrtěl dlouhým plnovousem a rádoby vážně na provinilce spílal. „To se nestydíš?"

„Stydím," přiznal Bofur bez okolků, pokrčil rameny, načež po Odette loupl očima. „Promiňte ještě naposled. Teďka aspoň vidíte, že povídám pravdu. Cožpak já jsem nějakej pán?"

Odette se musela zasmát nad celou tou komedií, kterou tady Bofur předváděl, něco říct však opět nestihla.

„Rád jsem vás poznal, paní. Velice rád. Teď vás ale nechám tu, v rukách mistra Balina, páč já musím jít," uklonil se přehnaně hluboce, dokonce i smekl ušanku a teatrálně s ní zamával. „Tohle království se přece neopraví samo."

„Také jsem vás ráda poznala, pane pod Horou," řekla Odette smrtelně vážně. „Jistě se nevidíme naposledy."

„To tedy doufám," mrkl jedním okem Hračkář, „a hodně štěstí u krále. Baline," pozdravil starého muže, otočil se na patě a mizel dlouhou chodbou. Odette jej doprovodila vděčným pohledem.

„Šašek jeden bláznivá!" prohlásil pobaveně bělovlasý a ustoupil ze dveří. „Pojďte dál, děvenko. Těším se, až si s vámi pohovořím."

Vešla tedy. Místnost, nepochybně pracovna, to byla vskutku rozlehlá, a přestože ji vytesali do kamene, působila překvapivě útulně, plná starých knih a rodokmenů, map i svitků vyskládaných v dřevěných policích. Vzduch tu voněl inkoustem, pergamenem, kůží a křídou. Odette se v první chvíli zdál až nedýchatelně těžký. Nebylo divu, pokavaď během cesty musela nocovat i bdít pod širým nebem, čímž přivykla svěžím vůním přírody. Nepříjemný pocit ale trval jenom krátký okamžik, neboť její plnou pozornost upoutal přenádherný stůl u protější stěny, vykládaný drahokamy nejrůznějších barev lesknoucích se odrazem plamenů z krbu. Ten byl opravdovou dominantou celé komnaty, a právě k němu Balin zamířil a posadil se.

Odette ten kus nábytku svým způsobem fascinoval, jistěže, nicméně i přesto se nenápadně ušklíbla. Přesně v takových, okázale krásných věcech, si trpaslíci libovali. V předmětech vzácných a nevšedních, jež okatě staví na odiv nesmírné bohatství skalního lidu. Jen škoda, že právě ona pyšná a přílišná pompa kdysi přilákala zkázu na Erebor.

„Prosím, posaďte se. A jeho se nebojte." Trpaslík mávl rukou směrem k líně oddechujícímu loveckému psu, jenž dřímal před krbem na předložce z beraního rouna. „Koupil jsem ho jako poslední, neduživé štěně ve městě, a koukněte, jak je dneska pěkný. A účiněný dobrák."