Pobočnice krále pod Horou

5. Královská audience

Balin měl pravdu, pomyslela si mladá žena, zdejší chodby opravdu byly hotové bludiště. Nadto, kvůli noci skoro probdělé, po obědě ještě na chviličku zavřela oči, což rozhodně neměla dělat. Ta chvilička se totiž poněkud protáhla, a proto ani nestihla zvolit vhodný šat a splést si neposedné vlasy. Natáhla na sebe jen všední, cestovní oděv, který ležel na dosah, a vyrazila. S plánkem v rukou, ledabyle načrtnutým mistrem Dorim, utíkala chodbami a modlila se, ať není příliš pozdě.

V předsíni u brány do trůnního sálu nikdo nečekal – vcelku špatné znamení.

„Promiňte," oslovila jednoho ze dvou strážných, kteří hlídali vchod. „Promiňte, mohl byste–," spolkla další slova, neb se zdála být naprosto zbytečná. Vojáci totiž připomínali spíše dvě sochy, nežli trpaslíky z masa a kostí. Nehnuli ani brvou, obličeje kamenné a netečné. Možná takový dojem měli vzbuzovat, neústupní a neoblomní, loajální ke králi i Království. Asi ano. Asi to tak bylo dobře, nicméně ne teď a ne pro ni. Jak by se měla dozvědět, zda je s ní ještě počítáno? Leda čekat.

A tak akorát přecházela sem a tam, poslouchajíc zvuky vlastních kroků. Byla nervózní. A jak.

Dveře se za moment otevřely a Odette spadl jeden menší kámen ze srdce. Jakýsi statný trpaslík, ovinutý širokánským opaskem vykládaným samými rubíny, s prsteny snad na každém z prstů, rázným krokem vypochodoval z trůnního sálu. V obličeji celý brunátný, cosi polohlasně lamentoval. Dupal, funěl a potil se pod těžkým pláštěm z vydřích kožek a cinkal jako zvonečky na šňůrce, jež se věší nad kolébky kojenců. Nevraživý a přezdobený, dost i na trpaslíky. Nicméně Odette se zaradovala. Vašnosta totiž znamenal, že přece jenom přišla včas.

Hned vzápětí si ale všimla, že za rozložitým mužem cupitá ještě světlovlasá dívka, ve tváři i těle kyprá, avšak hezká, a koutky rtů jí zase klesly. Rozpomněla se totiž na Bofurovu mýlku, a tak jí rychle došlo, o co tady asi běží. Jako klisna na koňském handlu, pomyslela si Odette při pohledu na úlevu v očích mladičké plavovlásky. Třebaže ji neznala, přesto pocítila na jazyku pachuť lítosti a bezpráví. Myšlenkou dívce popřála napodruhé někoho, koho by si sama mohla zvolit. Někoho snad i mladšího, než mohl být právě ereborský panovník. Nakonec, to stejné přála každé ženě včetně sebe.

Ve dveřích se za moment objevil Balin. „Pojďte, je čas."

Následovala ho tedy dovnitř a teď už zírala nepokrytě. Nemohla si pomoct. Špalíry soch tu sloužily jako pilíře pro klenbu stropu tak vysokého, jako by se mohl oblohy dotýkat. Do kamene vytesaní bojovníci třímali v rukou sekery a zdálo se, že i oni vzdávají poctu králi. Síň zdobená ornamenty ze zlata i stříbra, velkolepá a nádherná, odrážela věhlasný řemeslný um trpaslíků. Po zdech tu visely pochodně v tepaných pochvách, praporce se znaky gild i gobelíny znázorňující královský rodokmen, stejně jako podobizny dávných vladařů vsazené ve zlatých rámech. Dokonce i, jistě velice staré, vyobrazení samotného Durina. Odette předpokládala, že taková vzácná relikvie musela pocházet ještě ze samotné Morie. Durin Nesmrtelný, vzpomněla si na vskutku trefné přízvisko praotce ereborského lidu. A jejího též, cítila to tak. Přes veškerý nepokoj v duši, připadala si tu býti správně.

Pod nohama zaznamenala cosi měkkého, jež ji donutilo sklonit hlavu a podívat se také dolů. Ani se nedivila, že i koberec je zde vyšívaný zlatem. Zlaté síně Ereboru, to se povídalo, a vše co se povídalo, byla pravda bez příkras. Běhoun v barvě ereborské modři se táhl až ke kamennému trůnu, který se tyčil na vyvýšeném místě, přímo před vitrážovaným průhledem ve skalní stěně.

Odette nasucho polkla, protože tam, s očima podobnýma krystalům ledu, seděl samotný král pod Horou. Jeho dlouhé, tmavé vlasy splývaly na kožešinu z jezevce, lemující límec pláště rovněž barvy safíru. Obklopen denním světlem, vskutku působil dojmem hrdé, vznešené osoby, čímsi jiný, než si ho pamatovala, ačkoli se vlastně změnil jenom málo. Snad jenom vlasy měl nyní prokvetlé stříbrem, což ale spíše lichotilo vší té auře důstojnosti, co krále obklopovala.