4. Chmury a sny

514 63 19
                                    

Já nejsem můj děd! Dar, který chci vrátit... vrátit... Zrádce! Kdo jest přítel a kdo nepřítel? Nemocný, Thorine, jste nemocný... Bilbo! Zrádce! Zloděj! Já nejsem můj děd! Pojď. Pohlédni. Dotkni se. Pojď. Můj...

Já nejsem můj děd!" vykřikl Thorin ze spánku. Ztěžka zvedal víčka ve tmě, kde jen pár žhavých uhlíků zářilo jako oči toulavých koček. Uslyšel pravidelné bušení do okenic – venku pršelo.

Ano, komnaty v nejvyšší části Hory, přesněji ty v jejím východním křídle, byly opatřeny nevelkými okny vytesanými hluboko do kamene. Právě v těchto místech se nacházela tak strmá, kluzká a nepřístupná skála, že bylo zhola nemožné po ní šplhat. Dokonce ani elfské šípy, natož skřetí samostříly, nedokázaly dosáhnout tak vysoko. Naproti tomu možnost podívat se na nebe, pozorovat měsíc či hvězdy a dýchat svěží vzduch, ta byla na ereborské poměry něčím vskutku výjimečným. Proto podobné pokoje sloužily výhradně králi, a také hrstce nejvyšších šlechticů.

Déšť... Déšť byl dobrý, vlažil půdu a probouzel v ní život. Déšť byl nápomocný, klidnil mysl a kolébal ji ke spánku. Thorin znovu spal...

Oni tam umírají! Thorine! Umírají, umírají, umírají... Já nejsem můj děd! Nemám to v krvi, strýci! Bídně zhyne Durinovo plémě... Je to past! Fili! Fili!

„Fili! Né!" Král se posadil a hlasitě zaklel ve starém trpasličím jazyce. Pevně stažená přikrývka jej řezala do boku a noční oděv měl celý propocený. Stáhl jej z těla s rozhodnutím, že odteď už bude lehávat jedině nahý. Ostatně, tak to dělával dřív. Dřív. V dobách, kdy ještě prospal celou noc. Jenže od chvíle, co se probudil na lůžku pro raněné, již souvislý a klidný spánek nepoznal. Bylo to po konci Bitvy o Erebor, proto sakra dlouho. Možná dokonce nastal čas, potupně požádat Oina o nějaké byliny pro pokojné ulehnutí, neboť ani pozvat si do ložnice některou z místních dam nepřinášelo kýžený účinek. Stárne, pomyslel si král, a brzy bude jako Balin, bude spát jen se svým psem.

Thorin promnul unavené oči, aby tak rychleji přivykl na šero. Natočil hlavu a díval se ven. Déšť ustal. Chladně bílá záře tenkého, dorůstajícího měsíce, vnášela do místnosti trochu dalšího světla, avšak opravdové svítání zůstávalo ještě v nedohlednu. Svíci nezapálil.

„Proklaté sny!" klel znovu, pro rozmanitost v obecné řeči. Oddechoval zhluboka a zmačkanou košilí setřel studené kapky z čela. Mokrou košilí – hlupák.

„Ztracené noční můry!" Ty králi nedopřály svátku byť jen jednu, jedinou noc. Stále ho nutily dívat se na jistého muže, tím mužem byl on sám, třebaže se jen sotva poznával. Připomínaly mu jeho chování, činy i rozhodnutí – dobrá, špatná a nakonec i ta, která zatím nedokázal zhodnotit. Rovněž v mysli slýchal hlasy. Šepot Azoga Znesvětitele, který sliboval smrt všem, které Thorin znal a miloval. Ten bídný skřetí bastard se však pletl. To naopak on pošel hrotem meče krále pod Horou. Ovšem za jakou cenu.

Dar, který chtěl vrátit – mithrilová košile – ta měla Filiho chránit, namísto aby ji oblékl sám. Sám jako zbabělec. Jako někdo, kdo z vlastního skonu má strach. Ne, král tak nečinil ze strachu, nýbrž proto, že vše vzácné chtěl mít jenom pro sebe. Stále chce mít jenom pro sebe, jiným by to nepřiznal, ale sobě mohl. Jenže tenkrát, tenkrát měl ovládnout svou hrabivost! Drahému synovci poskytnout brnění, jež nedokáže protnout žádná čepel. Možná by tehdy sám našel smrt, budiž, ale možná by nyní, každou noc, nemusel hledět na Filiho zlámané tělo, zkroucené pod Havraním vrchem, ani každý den na prince s chromou paží. Dar, který byl vrácen, ten měl Filiho zachránit, ne ta zrádná elfská čarodějnice!

Pobočnice krále pod HorouWhere stories live. Discover now