Pobočnice krále pod Horou

1. Prolog

Durinův den. Den, kdy trpaslíci oslavují. Ať už je to v Modrých horách, anebo daleko na východě, kam navrátil se právoplatný král. Na Durinův den se pozvedají číše, v té nejprostší sluji, na cestách i ve zlatých síních Ereboru...

Mdlé plamínky několika svící se odrážely ode stěn nevelké světnice, kde toho mnoho nezbylo. Uprostřed stála dřevěná postel, vedle stolek na kovaných nohách a dvě židle k tomu. V koutě almara, přímo naproti oknu, jež ve dne v noci zůstávalo zatemnělé. Muž, co v té posteli ležel, už toho příliš nepotřeboval. Nakonec, ani k tomu zatracenému stolu se posadit nedokázal, aby se alespoň důstojně najedl. Řídkou polévku, sousty malými jako pro nemluvně, postupně usrkával v peřinách. A ještě ho lžící krmili.

Ten muž vypadal o mnoho starší, než ve skutečnosti byl. Tváře měl propadlé, a kdysi bystré zelené oči, překryté šedavým závojem smíření s nevyhnutelným, lemovaly tmavomodré kruhy.

Vzpomínal na doby, kdy dokázal nést meč s lehkostí, jako by to byla jeho prodloužená paže. Nyní už se na své ruce raději nedíval. Připomínaly totiž jenom pouhé kosti kůží potažené.

Podobně jako obrázky v knize, v mysli si prohlížel chvíle, kdy v těch rukou objímal ženu i poprvé pochoval syna. A potom, za příliš krátký čas, jimi trhal květiny a pokládal je k pomníku, který nesl dvě milovaná jména. Tehdy dal za pravdu všem, již tvrdili, že když neštěstí obchází, nechodívá samo. Tenkrát se to opravdu dělo, a tenkrát byl skutečně přesvědčen, že končí život i Durinův lid. Tenkrát se ale velice pletl.

I když přijdeme o všechno, ani tehdy nelze říci, že by nám nakonec nezbylo nic – to mu jednou řekl kdosi moudrý, ale nepamatoval si kdo. Rady, čas i obličeje v těch dobách utápěl v pálence, stejně jako křivdu a žal. Avšak tato slova, jež zdánlivě postrádala veškerého smyslu, ta mu utkvěla v hlavě, a možná to byla právě ona, která mu později dodala odvahy oslovit ženu jinou. Takovou, kterou mu mnozí vytýkali. Nechtěl jich však dbát a nedbal, nebyla to chyba. Nemohla být, pokud později, s požehnáním Valar, sevřel v náručí i dceru...

Jemu již nebude přáno spatřit Erebor, ani obrozenou slávu trpaslíků – to věděl s jistotou. Věděl rovněž, že tentokrát se v předzvěsti konce života nemýlí. Cítil, jak jeho dech slábne a srdce přestává tlouct. Nebyl smutný, protože ona, Odette, holčička, která tak rychle dospěla, ona se ještě mohla vrátit domů. Musí se tam vrátit, protože zde pro ni není žádná budoucnost. Tak, jako ostatně pro nikoho.

Odstrčil lžíci od úst.

„Měl byste něco sníst," kárala jej stará sousedka, která k nim občas zašla, aby ho prý hlídala. Jako by snad mohl někam utéci.

„Ještě pár soust."

„Kde je má dcera?" zeptal se muž namísto podřízení. I pár slov mu působilo značnou námahu. Silně se rozkašlal.

„U apatykáře," vysvětlila stařena a odložila talíř. Místo toho mu podala k ústům číši.

Víno. Tu chuť by poznal mezi všemi, třebaže často míval pocit, že vše, co mu podávají, je zápachem i konzistencí totožné. Už rozumněl, jak se asi cítí v zimě dobytek, když den ze dne přežvykuje pořád stejnou, usušenou píci.

Ale dnes měl víno. I víno ze soucitu na Durinův den, i to bylo lepší, nežli rádoby léčivé výluhy z porůzných trav, draze koupené od pochybných mastičkářů. Dryáčníků a felčarů, kteří je koukali akorát tak oškubat i o to málo, co jim ještě zbylo.

„Šla koupit makové mléko," dodala žena, stále mu držíc pohár mezi rty suchými jako troud.

Makové mléko, pomyslel si, substance pro ty, jimž má odchod býti ulehčen. Kdyby raději donesla arsenik...

„Nechci makové mléko!" rozčílil se, a v důsledku toho i dávivě zasípal. „Musím s dcerou promluvit s myslí střízlivou." Ne otupělou léky.

„Odette," zmírnil svůj tón ve chvíli, kdy se dveře otevřely.

„Otče, jak je ti?" zašeptala dívka, jejíž oči se skelně zaleskly. Z kabely vyndala malou lahvičku s tekutinou, takovými jako on nazývanou milosrdenství. Opatrně vytáhla korkové víčko.

„Ne," odmítl. „Nechci to."

Stará žena beze slova odešla a dopřála jim soukromí.

„Odette," oslovil dceru ještě jednou, zatímco s vypětím veškerých sil natočil hlavu. Mohl se jí alespoň dívat do tváře... Krásná, připomněl si, jako její matka.

Cítil, že mu uchopila ruku. Stiskl, co to šlo. „Pozítří vyjíždí karavana na východ, přidej se k ní."

Vzdorovitě zakroutila hlavou a potáhla nosem. Čekal to.

„Přidej se k ní a nemeškej, protože zde slušný život nenajdeš," zopakoval tak důrazně, jak jen v daný moment dokázal. „Tam," ukázal třesoucím se prstem, „za almarou najdeš měšec. Kup si zbraň a dobrého koně – mladého. Je to daleko.

„Ne," zavzlykala dívka, „však i ty se vrátíš do své vlasti a staneš se znovu tím, kým jsi kdysi býval. Pojedeme společně. Až najdu lék."

„Žádný není, oba to víme," řekl mírně, leč způsobem, který nepřipouštěl námitek. Potom se zlehka dotkl jejích vlasů, hebkých jako vlasy lidských žen. „Já už poputuji jen na jedno, jediné místo. Půjdu a věř mi, že půjdu rád."

Odmlčel se, aby si na moment odpočinul. Ještě měl totiž na srdci pár slov, která musel stihnout. „Tím, kým jsem kdysi býval, se staneš ty."

Odette znovu vzlykla, nepřestávajíc vytrvale kroutit hlavou. Jako by tím snad mohla něco změnit. Jako by snad nepřijetím skutečnosti mohla způsobit, že taková se skutečností nestane.

„Jsi moje dcera," pokračoval stále měkce, stále vážně, „a to ti dává právo. Vydej se k Ereboru, vyhledej Thorina. Žádej postavení, jež je posláním i výsadou našeho rodu."

Odette zvedla slepené řasy. „Mám snad požádat krále? Odmítne mne. Odmítne, kvůli tomu kdo jsem."

Bledé rty nemocného se pohnuly vzhůru, byl to náznak úsměvu. „Kým jsi? Jsi tím nejchytřejším děvčetem od Gondoru až po Ered Mithrin. A možná ještě dál," pronesl větu, kterou říkával, když byla malá. „Thorin Pavéza tě neodmítne, jsem si jist. Dodrží sliby, jimiž je vázán. Neboj se s ním promluvit, je to čestný muž. Přísahej mi tady a teď, že učiníš, jak pravím."

Muž se chtěl se nadechnout k další řeči, ale už to nešlo. Pocítil však úlevu. Takovou, až by přísahal, že vypil lahvičku makového mléka i celou láhev vína k tomu. Věděl, že nic z toho se nestalo, a že tedy nastal čas na poslední slova. Slova, která chtěl dobře rozvážit, protože mu nebude přáno říci jich mnoho. Nechal si pro sebe veškeré rady. Ostatně, ona je jen málokdy potřebovala. Dobře ji vychoval, přestože tolikrát tápal. Tak moc pyšný, uvědomil si. Kdo má takové štěstí, že může odcházet pyšný a klidný jako on? I když ji tu bude muset nechat samotnou.

„Víš, že tě miluji." Až ze dna plic, které konečně přestávaly pálit jako by je trávil dračí oheň, vydechl sdělení ze všech nejdůležitější. Takové, jaké chtěl aby slyšela, věděla a navždy si pamatovala.

Krátce nato přestal cítit vlastní tělo i ovládat paže připomínající kosti kůži potažené. Prsty, kterýma držíval oficírský brk, meč i havířský mlátek. Ruce, na nichž nosil dva snubní prsteny, jimiž pohladil dvě děti. Ty ruce povolily v chabém sevření a padly přes okraj postele.

Kdoví, zdali ji ještě slyšel, ale Odette přísahala a až tehdy se naplno rozplakala. V momentě, kdy její otec, Oldrin, syn Orethův, vydechl naposledy.

Stalo se to na Durinův den. Den, kdy jiní oslavují. Ať už je to v Modrých horách, anebo daleko na východě, kam navrátil se právoplatný král. Na Durinův den, kdy ostatní pozvedají číše, v té nejprostší sluji, na cestách i ve zlatých síních Ereboru.