Pobočnice krále pod Horou

10. Podivuhodný přízrak

Neměla lézt králi na oči – to Odette poradil Balin. Jistěže, výrazů použil mírnějších, avšak poselství nesly zcela totožné. Řekl to již před mnoha dny a Odette ono moudré doporučení mínila dodržet naprosto striktně. Králi se skutečně vyhýbala, jak jen dokázala, a on jí nejspíš také. Od toho šíleného rána jej neviděla, nepotkala, ani neslyšela jeho hluboký hlas někde poblíž. Nemohlo to tak zůstat na věky, jenže Odettina pošramocená důstojnost se příliš bouřila na to, aby to byla ona, kdo přijde s odprošením. Ač by to bylo jistě rozumné.

Vždyť ani otec na ni nevztáhl ruku, byť jen náznakem. A to měl častokrát pádnější důvody. Odette prostě nenabyla pocitu, že by se nějak zvlášť provinila. Čím také? Upřímným slovem? Vždyť to po ní nakonec žádal sám. Hrubián!

Bezděky si promnula nadloktí, kde stále cítila králův železný stisk, přestože modřina už téměř zmizela.
Proč ji ale ze všeho nejvíc trápila myšlenka, že král pod Horou zkrátka není takový, za jakého jej považovala?

Odette zaklapla tenký Epos o Yavanně a Aulëm – romantický příběh ji až nesmyslně rozčiloval – a raději otevřela objemný svazek pojednávající o ereborském právu. Znala jej, zevrubně, jenže půlčíkův případ byl tak neslýchaný, že se vymykal všem dosud známým standardům. Odette sama nevěděla, co v té knize neustále hledá. Asi vysvětlení, omluvu pro královo konání, které za nic na světě nemohla pochopit. Anebo byl důvod daleko prozaičtější – neskonale se totiž nudila. I když s Orim třídila svazky v knihovně, i když přijímala stížnosti místo Balina, vyřizovala běžnou korespondenci, či za Bofura napsala pár dopisů jeho příbuzným, do předešlého shonu měla daleko. Většina úkolů, jak věděla, padla znovu na bedra chudáka starého hlavního oficíra.

Stejně jako dnes, Odette trávila mnoho času na cimbuří nad hlavní branou Království. Nasávala do kůže sluneční paprsky a hledala tu ztracený klid, protože ereborské terasy bývaly častokrát poloprázdné. Tedy až na hlídky, samozřejmě, a také malého Gimliho, který zde nezřídka pobíhal se synem hutního mistra Trigem, a společně vymýšleli všerůzné lotroviny. Kupříkladu, ukryti za sloupem, slámkou flusali malé kamínky náhodným kolemjdoucím za krk, a ti si pak museli myslet, že je blecha kousla. Anebo jednomu ze strážných, jenž si tu ve službě dával dvacet, pomazali podrážky kolomazí. Odette je tenkrát dobře viděla, ovšem její ústa zůstala zamčená, neboť s tímto chlapíkem se pravidelně dostávala do křížku. Mezi informacemi, které se o sobě od vojáka dozvěděla, vynikala především ta, že by si měla stoupnout raději k plotně, a to nejlépe v příbytku lidském. Ano, potěšilo ji, když onen trpaslík, jakmile uslyšel hlas svého velitele a vyskočil na nohy, hnedle zase seděl s naraženým zadkem. A dobře mu tak!

Jinak na hradbách klid doopravdy býval. Skalnímu lidu povětšinou stačil pobyt v loučemi osvětlených sálech, jenže Odette, ačkoli žila s trpaslíky a jako trpaslík byla i vychována, pořád zůstávala zpola člověkem. Potřebovala k životu denní světlo a nepokládala to za slabost. Čas od času toužila cítit slunce i vítr, horko i déšť. Terasy proto vnímala jako nejkrásnější místo Osamělé hory, což z místních dokázal pochopit skutečně jen málokdo, a už vůbec ne ten, kdo bezmezně obdivoval leda pokladnici.

I toho dne tu seděla sama, zády opřená o vyhřátý kámen. Tedy skoro sama. Na protějším konci valu hledali soukromí ještě Kili s Tauriel. Choulili se k sobě, jeden druhým zaneprázdněni natolik, že si Odette ani nevšimli.

Tauriel byla další obyvatelkou Hory, kterou bylo možno vídat více vně kamenných stěn, nežli v jejich vnitřku. Dělo se tak především tehdy, když se nehodilo, aby Kilimu stála po boku. Což se právě nehodilo skoro nikdy. Třebaže pod ochranou prince, elfka stále zůstávala elfkou, nevítanou exulantkou, která čím méně byla na očích, tím lépe.