Pobočnice krále pod Horou

9. Světlo zapomnění

„... a nakonec mistr Oin upozorňuje, že zásoby léčiv se tenčí rychleji, než doposud předpokládal. Samozřejmě si je vědom, jak nelibě nesete obchod s elfy z Temného hvozdu. Ale současně zdůrazňuje, že právě oni, široko daleko jediní, mohou nabídnout dostatečné množství léčivých bylin pro výrobu odvarů a mastí, nezbytných pro chod ošetřovny. Zároveň se nechává slyšet, že meduňka a kozlík už došly skoro úplně."

Meduňka a kozlík? Každé malé dítě přece ví, že zrovna toto býlí slouží akorát tak proti nespavosti a špatnému snění, tudíž proti ničemu, na co by se umíralo. Odette nerozuměla, jenže tak bylo psáno v ranhojičově lejstru a ještě dvojitě podtrženo. Pokračovala tedy dál.

„Mistr Oin by s vámi rád probral veškeré podrobnosti osobně. Pokud svolíte, táže se na případné místo a čas." Odette dočetla poslední z dotazů a připomínek směřovaných králi. Konečně!

Toho dne byla celá nesvá. Jindy okamžiky v Thorinově přítomnosti vítala a prodlužovala je, seč to šlo, ovšem dnes si nepřála nic víc, než opustit tyto zatracené komnaty co nejdříve. Kradmě po králi koukala – na pohled pořád stejný muž, a přesto tolik jiný. Alespoň v jejích očích byl. Vlk v rouše beránčím, jenž si na spravedlivého jen hrál.

Srdce se ženě svíralo zklamáním a obdobný pocit stahoval i její hrdlo. Přesto byla pravda lepší nežli nevědomost, třebaže sladká a jednoduchá. Taková by totiž zůstávala iluzí, falešnou a líbivou pouze na pohled. Podobná krásnému plodu, jehož dužina je však kyselá a trpká natolik, že ji nelze ani zkousnout, natož polknout, a pak zapomenout, jak byla vlastně odporná. Nemohla zkrátka opomenout slova, která jí včera Bofur sdělil. Kdekdo by asi mohl říci, že pro ni se vlastně nic nemění, jenže ona sama měla pocit, jako by se změnil celý její dosavadní svět. Svět i pohled na muže, ke kterému nekriticky vzhlížela.

„Pravda," přikývl Thorin, „obchod s elfy nevítám." Králi patrně neušlo, že je cosi v nepořádku. Zpříma se na Odette zahleděl, tázavě a na dlouho. Ani nesklopil zrak ke zdobené přezce opasku, který nesl pochvu s Orcristem. S naučenou rutinou jej dotáhl poslepu. Jeho pohled byl  pichlavý, jako by se Odette dokázal dívat rovnou do útrob, ale ona vydržela, aniž by hnula brvou.

„Nicméně pokud nebude zbytí," nadechl se k další řeči, „jsem ochoten v této záležitosti ustoupit. Ošetřovna musí být dobře zásobena a léky dostupné pro každého, kdo je bude potřebovat. Taková je priorita, ale–. Mizerní šotci! Krejčího!" zaburácel najednou, nejspíš aby si ulevil z nenávisti vůči lesnímu lidu, ale i nad takovou malicherností, jako že si právě utrhl sponu na kabátci. Obočí se mu téměř srazilo v prostředku čela, když svrchník vysvlékl a mrštil jím na postel. „Hrome! Přemrštěnou cenu jistě budou chtít ti zatracení elfští zmetci!" začal nanovo klít. „Za trávu a listí budem platit zlatem, kdo to kdy viděl? Samotný Durin se právě teď v hrobě obrátil, pokavaď potomek jeho vlastní krve kývá na takovou hanebnost. Ale dobře... dobře," vydechl rozšířeným chřípím. „Oinovi vyřiď, že veškeré podmínky si ovšem vyjedná sám. Prosím tě," dodal o něco mírněji, čímž Odette překvapil, ale neohromil. Už ne.

„Já se nemíním více setkávat s tím slizkým hadem Tranduilem, ani s žádným z jeho poskoků."

Odette si pomyslela, že král dneska nemá den. Budiž, ona ho neměla rovněž.

Thorin pozvedl koutky malinko vzhůru a upřel k ní ledový, leč najednou měkký pohled. „Křičím, viď? Však nikoli na tebe. Nemusíš stát jako v křeči, nemusíš mít strach."

„Já vím," špitla Odette, přestože si připadala, že už neví vůbec nic. Jak má jednat? Jak se má nadále chovat? Měla by činit vše jako předtím, samozřejmě, ale dokáže to vůbec?