Pobočnice krále pod Horou

21. Hra jménem Erebor

Trůnní sál, toho dne sloužící jako soudní síň, se velice rychle plnil. V Ereboru bývala stání veřejná odnepaměti, a odnepaměti také budila značný zájem. Často přehnaný, často nechtěný, a někdy, dalo by se říct, až hanebný. To když se mnozí trpaslíci začali vsázet, kterak král nakonec rozhodne.

Slyšet bylo různé teorie. Od údů zlámaných rozličnými způsoby, přes výprask bičem či okovaným řemenem, až po popravy tradiční i netradiční. Pamatováno zůstalo i na zmíněné vypovězení, jež méně zapálení obyvatelé Hory, tací, kteří ještě úplně nepropadli šířící se senzaci, považovali za trest mírný, avšak přiměřený, neb půlčík kdysi vykonal i dobré věci. Ovšem takových osvícenců by na prstech spočítal a Odette se dělalo zle.

Veškerá přízemní loterie byla samozřejmě tajná. Tak tajná, že o ní věděli snad i kozli a koně ve stájích, ovce na pastvě i Balinův pes. Klepy se přirozeně donesly i k uším Bilbových přátel, kteří se ale zrovna nenacházeli v hravé náladě. Bifur rozbil ústa jednomu z přespříliš fantazírujcích kovářů, a ten chodil s šátkem kolem oteklé hlavy ještě dnes. Nori se prý také popral, ovšem bez následků tolik očividných. Balin oběma jednak vyplísnil za chování nehodné pánů pod Horou, druhak formou nejrůznějších prohlášení klidnil vyhrocenou atmosféru v Království. Stejně se ale přízviska Zrádce a Zloděj nesla od sklepení po komnaty, od dolů až po hlásky.

Onoho osudného rána Odette přijala místo v jedné z polstrovaných stolic, které do sálu donesli speciálně pro dnešní den. Byly rozestavěny vždy ve třech liniích, z každé strany zlatem vyšívaného koberce, kolmo ke trůnu. Tato sezení byla určena pro ereborskou šlechtu a vážené hosty.

Král nechal vzkázat – jenom vzkázat, nepřišel – aby i Odette přijala místo v prvních řadách. Netušila, zda je to proto, že se tak slušelo pro královu pravou ruku, či prostě chtěl, aby mu byla nablízku. Anebo, skoro se zajíkla, mínil ukázat pěkně zblízka, jak hodlá naložit s domnělým sokem.

Uposlechla, přestože by se nejraději schovala někde vzadu. V davu, kde postávali ostatní, níže postavení trpaslíci. Ani vidina nepohodlí způsobeného setrváním v tlačenici během dlouhého procesu, je neodradila od hojné účasti. Snad každý toužil spatřit muže, jenž nestydatě okradl a zradil samotného krále pod Horou.

Do síně zrovna přicházel lord Dáin, jak jinak, než doprovázen poskokem Lothórem. Zamířil ke čtveřici dalších, honosně působících křesel  umístěných na vyvýšené galerii, a to vždycky dvě po obou stranách kamenného trůnu. Lothór se usadil vpředu mezi pány. Třebaže soudcem bude král, právě Železná noha a oba princové pod Horou měli představovat soudní tribunál. Jejich úloha spočívala především v poskytování poradních hlasů soudci, pokavaď ten by o ně projevil zájem, ve vznášení námitek a připomínek, či kladení dotazů směrem k obžalovanému anebo svědkům. Slovo tribunálu bývalo zvykem zohlednit. Zvykem, nikoli však povinností, neboť verdikt krále zůstával za všech okolností svrchovaný a v konečném důsledku jediný platný, jestliže přímo neodporoval zákonům. Právě tak fungovala značně složitá, trpasličí spravedlnost. Čtvrté, poslední čestné místo, náleželo mistru Balinovi coby nejvyššímu oficíru Království, kterýžto uváděl celý ceremoniál. Jemu, žel, nenáleželo právo do procesu zasahovat, stejně jako ostatním ereborským pánům. Odette veskrze pragmaticky zhodnotila, že nějak platným by mohl být nanejvýš Kili, a bylo jí z toho úzko. Úzko hlavně z hádky, zatím nejhorší, kterou s Thorinem vedli. Jak se dokázali milovat, stejnou měrou si i ubližovali. Král byl navíc mistrem v urážení a pokud se hněval, snadno pak sklouzával k nespravedlnosti a touze se mstít. A mstít se mohl právě teď.

Bofur zkroušeně usedl hned vedle mladé ženy, oči lemované tmavými kruhy. Zřejmě už pár nocí nespočinul v klidu.

„Tak je to tu," pronesl trpce, dlaně si položil na kolena. „Máš tušení, jak by Bilbo mohl dopadnout?"Odette s povzdechem zakroutila hlavou.