Pobočnice krále pod Horou

34. Kdyby se psal jiný příběh - 1. část

Milí čtenáři,

později než pozdě, ale přece vychází další kapitola. Je to zároveň kapitola poslední (před epilogem). Kvůli délce rozdělena do dvou částí. Pokud budete chtít, napište, jak se vám konec líbil, nelíbil, nebo zda jste čekali jiný. Přeji hezké čtení.

Lija

Nazpět jeli i během tmy. Nocí, jíž zářil měsíc v úplňku a osvětloval zem pod kopyty kozorožců. Tempo drželi volnější - už nebylo kam spěchat. Navíc táhli vozy.

Dalšího dne obstarali padlé na planině a z večera už dávno šli podél břehu Dlouhého jezera. Stmívalo se v barvách fialové a rudé, a rozlehlá vodní pláň v tom svitu dočista ztratila nazelenalý nádech. Za naprostého bezvětří, tolik odlišného od předešlých dní, zůstávala šedavá a hladká jako rtuť.

Král seděl v ústraní od tábora, ohně i tichých hovorů družiny, na kmeni padlém zubem bobra. Prostý veškeré mimiky, v šerém světle zapadajícího slunce si prohlížel obrázek ukradený z Oriho deníku. Jedinou Odettinu podobiznu, kterou vůbec měl. Litoval, že sám nikdy nenechal žádnou vymalovat, aby si mohl připomínat, i když zapomenout by bylo milosrdnější. Litoval, že tohle všechno dopustil. Litoval svých rozhodnutí, špatných rozhodnutí, která učinil, a potom je pošetile schovával za korunu a povinnosti krále pod Horou. Litoval veškerých slibů, které dal, a ještě více těch, které porušil. Na obloze začínaly zářit jedna po druhé, avšak pro Thorina jako kdyby zhasly všechny hvězdy. A ve svítání už nevěřil.

Seděl mlčky, jako ostatně mlčel celý den i předešlou noc, až na pár nezbytných příkazů. Mlčel, v obličeji tvrdý, podobný kamenným tvářím soch trůnního sálu Ereboru, ačkoli v nitru nemohl přestat křičet. Takový už byl zármutek trpaslíků jako on. Skrytý. Chladný a tichý, ale uvnitř nesmírně hluboký.

Nikdo se jej neopovážil oslovit. Připomínky nadmíru věcné, jako že je třeba zvířata napojit či dopřát odpočinku raněným, byly směřovány Dáinovi, který přebral velení. Král o ně nestál, stejně jako o žádné rozmluvy. A už vůbec ne o společnost. Poznal to každý včetně Dwalina, jen sotva kdy beroucího na zřetel jakýkoli takt. Každý, až na jednoho vysokého muže v omšelém hávu, který se - patrně nikdy - nehodlal vzdát svého nepěkného zvyku mluvit ve chvílích, kdy Thorin mluvit nechtěl.

„I když přijdeme o všechno, příteli, ani tehdy nelze říci, že by nám nezbylo vůbec nic," pronesl Gandalf jednu z toho druhu vět, které nejen že v daný okamžik zněly naprosto nevhodně, ale ještě ke všemu postrádaly jakýkoli smysl. Thorin si pomyslel akorát něco o výjimkách potvrzujících pravidlo, protože on se cítil přesně jako někdo, kdo všechno měl, a jemuž nic nezbylo. Zdržel se však komentáře, neměl sílu se s Gandalfem přít, ba ani diskutovat. Ani za ním neotočil hlavu. Pohled ponechal upřený kamsi před sebe, ačkoli ve skutečnosti hleděl úplně jinam. Do prázdna vlastní duše.

Čaroděj se usadil po králově levici, jako vždycky aniž by se zeptal, zdali smí. Do plic hlasitě nasál vzduch vonící tlejícím dřevem a nezdráhal se pokračovat: „Budoucnost zůstává, Thorine. Chápu, že ji nyní vidíte jen stěží. Zdá se vám černá a bez významu, ovšem to se může časem změnit. Budoucnost totiž, na rozdíl od minulosti, dokážete ovlivnit. Svými činy. Jste král pod Horou, Thorine, vy ještě můžete vykonat mnoho dobrého. A veskrze dobré dojít smíření."

„Jsem král pod Horou," souhlasil Thorin s mnohem menší hrdostí, než jakou míval. „Ale jaký jsem vlastně král?" Na odpověď nečekal, dal si ji sám: „Jsem král, jenž se přes minulost nepřenesl a budoucnost zahodil. Jsem král, jenž málo naslouchal radám druhých, vašim radám, čaroději, jen aby nemusel přiznat především sobě, jak často pomýlený byl. A za to se teď budu probouzet s vinou každý den, a každý den budu s vinou usínat. To je má budoucnost, dokavaď navždy nezavřu oči! Leda to mi osud přichystal."