19. Zlato, obchody a platby

744 56 30
                                    

„Šmahem odmítáš dcery vznešenejch pánů, který se ti nabízejí div ne rovnou pod nos, a zatím se taháš s tou... tou!" rozhazoval rukama lysohlavý hromotluk, až to vypadalo, jako by chtěl vzlétnout. Dozajista šokovaný, však překvapený zřejmě vůbec.

„S kým?!" vyzval jej král neméně zostra. Zamračen si stíral něco vlhkého, co mu přistálo v obličeji. S největší pravděpodobností Dwalinova slina. „Dořekni to, Dwaline, ať mám za co zlomit ti nos. Jako tenkrát!"

„Holčičkou!" nezdráhal se vojevůdce. Z Thorinovy výhružky si nic moc nedělal. „Tak je to, brachu, jsi jako starý mlsný kozel, co dostal chuť ukousnout si z mladý kapusty. Navíc na zapovězenym poli, přestože svý vlastní může mít celej lán."

Král semkl rty. Co povědět, když Dwalin měl z velké části pravdu? Sám si teď připadal jako zmámený, jako ten řečený kozel poháněný nízkými pudy, avšak kloudného rozumu neschopný. Odette totiž, alespoň počítáno na roky, prostě byla mladá. Možná až příliš mladá, avšak veškeré její vlastnosti i přednosti mohl hodnotit už jedině on. A hodnotil je jako velice dospělé. „Má v sobě lidskou krev a životy lidí plynou odlišně. Rychleji," doplnil způsobem, jako kdyby se chtěl hájit. A hájit se chtěl. Často si opakoval slova čaroděje, připomínal si, že i on má právo na trochu spokojeného žití. Navíc mu prospívalo. Nepotřeboval se hodiny kochat pokladem ani září Arcikamu. Kochal se raději září orosené, nahé pokožky, bledé a krásné jako měsíc.

„No právě," zaškaredil se velitel vojska, „lidská krev! Věděl jsem od začátku, že právě ta přinese jenom potíže. Mnozí, včetně mě – pravda, si nakonec zvykli na to, čím jsi tu žábu učinil, dokonce jsem i přestal zuřit nad nezodpovědností, se kterou ohrozila moje muže, ale teď?! Tohle už je moc, Thorine. Ty potřebuješ hlavně manželku. Manželku z dobrýho rodu, na níž by se upínala pozornost lidu! Až pak si můžeš vydržovat konkubín, kolik se ti zlíbí. A nakonec," trochu zaváhal, „i jakejch se ti zlíbí."

„Zmlkni, Dwaline! Ničemu nerozumíš," sykl král, vytočený do nejvyšších sfér, přestože voják svá syrová slova jistě nemyslel zle. „Nepouštěj se do spekulací, které tě mnohonásobně převyšují."

„Ale rozumím," blýskl Dwalin očima. „Jsi prostě omámenej hebkostí neokoukanýho klína. To přejde. Ale do tý doby, při Mahalovi tě prosím, podrž si tenhle svůj rozmar alespoň v soukromí."

„Vždyť držím," ucedil Thorin skrze čelisti pevně sevřené. I bez Dwalinových nevyžádaných rad mu bylo jasné, že nemůže Odette dáti vše, co by chtěl. Vše, co by si zasloužila. Věděl, že už nebude mladší ani jí k nohám nesloží Erebor. Ovšem nemínil se vázat k jiné, jakkoli vhodné by to bylo, když svůj poklad už přece našel a měl, pečlivě střežený a hlídaný přede všemi. Kéž by vše bylo tak snadné, jak Dwalin naznačil. Jenomže nebylo. Král už tonul příliš hluboko v levandulovém moři a nepřál si být zachráněn. Nyní ani v budoucnu.

***

Starý čaroděj jen sotva vměstnal kolena pod kulatou desku nízkého stolu. Ještě navíc, když byl vyšší než většina lidských mužů, a to i v případě, kdy z hlavy sňal špičatý klobouk. S Bardem, současným pánem města Dol, si vyměnili několik chápavých pohledů, neboť ani jemu se zde nesedělo nejpohodlněji. Zde, v baště Thorina, krále pod Horou. V jedné z nesmírného množství slují tesaných hluboko do skály, v komnatě v Ereboru zvané jako Jednací síň.

Natočil hlavu ke straně, směrem, kde spolu hlasitě hovořili Fili a Kili, princové pod Horou. Tolik se změnili. Snad i dospěli veskrze strasti, kterými je osud protáhl. Hlavně Fili. Kam se poděli výrostci, jejichž nejlepší zábavou bývalo děsit jednoho vyděšeného hobita? Ach, Bilbo...

Pobočnice krále pod HorouKde žijí příběhy. Začni objevovat