Pobočnice krále pod Horou

11. Bilbovo tajemství

Rázně kráčeli chodbou. Až dost rázně, řekl by, jelikož Bilba ukrutně bolelo koleno.

„Neublížila jste si?" zeptal se stále ještě vyplašené mladé ženy, i když bylo jasně patrné, že asi neublížila. Ostatně, to on se střetl s kamennou podlahou, což rozhodně nebylo to samé ani podobné, jako upadnout doma v Kraji na trávou porostlé, měkké zahrádce. Jenže on byl přece hobit, pan Bilbo Pytlík, vážený a slušný muž, vychovaný ke zdvořilosti za všech okolností, tím spíš, když šlo o zdvořilost vůči dámě. Otočila se. Otáčela se teď každou chvíli. Jistě se bála, že by mohl zase zmizet. To Bilba samozřejmě napadlo, avšak tím by svou situaci nijak nevylepšil, ba právě naopak.

„Vůbec ne," zakroutila hlavou Thorinova pobočnice, „ale vy jste si pěkně natloukl." Koukla Bilbovi na sedřené předloktí, které si provizorně ovázal kapesníkem. No, kapesníkem, byl to spíš jen plátěný šedý čtverec, nijak obroubený, natož vyšívaný, ale pořád lepší nežli nic. Jako tenkrát během výpravy, rozpomněl se s nostalgií.

Bilbo mohl užívat kapesníky pěknější, i takové mu zde opatřili, ale tento konkrétní byl hlavně památkou. Věnoval mu jej Gandalf, dříve než zmizel. Bylo tomu dávno, přesně v den, kdy čaroděj Bilbovi sliboval, že se všechno v dobré obrátí. Však nyní už ani neodpovídal na dopisy.

Hobita občas přepadaly trýznivé myšlenky, jestli se starému kouzelníkovi nemohlo přihodit něco zlého. Zdalipak je vůbec ještě naživu. Tenkrát, když se loučili, působil ustaraný a jediným důvodem jistě nebyla Thorinova paličatost či trpasličí zákony. Bilbo vzpomínal, jak Gandalf nadnesl cosi o tom, že místa, na která se chystá, jdou místa velmi zlá a nebezpečná. Bilbo se o přítele opravdu bál, vlastně mnohem víc než o sebe. Prohrábl si vlasy, které mu nyní sahaly až na ramena, a proto je nosil na zátylku stažené tepanou sponou, vyrobenou a darovanou Bifurem. Nebylo divu. Vždyť lazebníka naposledy navštívil ještě v Hobitíně, jen pár dní před tím, než na zeleně lakované dveře Dna Pytle zaklepala partička neočekávaných hostí.

„To nic není," mávl nebolavou rukou. „Kam to vůbec jdeme?" Nebylo mu zrovna po chuti, že si jen tak vykračuje v místech, kde by bez doprovodu stráží neměl být.

„To ještě nevím," Odette se otočila zas a zadumaně si promnula bradu. „Což ovšem neznamená, že se máte ploužit jako spráskaný pes. Pojďte, pane Pytlíku, půjdete přede mnou, ať na vás raději vidím. No tak, honem!" Mluvila šeptem, leč důrazně, a rozhlížela se po chodbách, díky Valar, prázdným.

„A to vám povídám, neopovažujte se znovu ztratit!"

Bilbo poslechl, protože mu nic jiného nezbývalo. Na zřeteli měl jen jednu, jedinou myšlenku, a to uchránit své tajemství. Tajemství, o kterém se nikdo nesměl dozvědět. Nenápadně si pohladil kapsu své sametové, hobití vestičky a usilovně přemýšlel, jak se jen vymluvit, protože mu bylo jasné, že tahleta Odette se bude ptát. Thorinova pravá ruka! V duchu bědoval nad svou do nebe volající neopatrností.

Bilbo pokukoval po tunelech, kterými jej vedla. Erebor už docela dobře znal, a proto se mu zdálo, že nemíří do křídla, kde má král své komnaty, a ani do míst, kde se nacházel trůnní sál. Oddechl si ale jenom málo, neb nevěřil v žádné dobré znamení v celém tomto obrovitém průšvihu.

Co ona vlastně může vědět o hobitech? Možná by mohlo projít tvrzení, že prostě podědil pár zvláštních schopností po... třeba po své bábě! No jistě, co by ne! Umění stát se neviditelným, které se proplétá rodem Pytlíků po celé generace. Ano, to by dávalo smysl. Kdo by přece vzal na veledůležitou výpravu půlčíka, který není ničím výjimečný. Který umí nanejvýš péct výtečné koláče s jahodami a namíchat čajové lístky v tom nejlahodnějším poměru. Dobrý plán, ujistil se Bilbo. Dobrý minimálně do doby, než vymyslí lepší.