Pobočnice krále pod Horou

28. Štědrá nabídka

Od počátku věků byli elfové považováni za bytosti silně vnímavé k životu, a tací přetrvali až do dnešních dnů. Život cítili jako vibrace, příjemné brnění po těle, tak přirozené, jako je dotek slunečního svitu na pokožce, vítr ve tváři, či rosa pod bosýma nohama. Život k nim promlouval skrze skořápky vajec uložených v hnízdě, skrze dužniny plodů ukrývajících semena, skrze vodu zaplavující jikry přilepené ke stéblům orobince. Tauriel sice nedokázala zachytit tlukot srdce – na to bylo ještě příliš brzy – ale i tak si byla jistá. Přesto svá slova musela několikrát zopakovat, než si jindy způsobný Ori vzpomněl, že je na čase zavřít dokořán otevřená ústa, a Odette , jež měla ve tváři barvu jako velmi starý chléb, začala znovu dýchat.

Tauriel prostě nerozuměla, jak někdo tak dobrý jako její napůl trpasličí přítelkyně, jak zrovna ona mohla cítit jakoukoli náklonost k hrubiánovi, kterým byl místní král. Jak jen mohla snést pouhou jeho přítomnost, natož, při všem zeleném a živém, čehož na tomto světě je, ještě jeho doteky? Co ale chápala velmi dobře bylo, proč musela při Elbereth i Hvězdném svitu přísahat, že se nikomu byť jen slůvkem nezmíní. A to ani Kilimu ne.

Nejraději by však, hned teď, sama vběhla do trůnní síně a plivla Thorinovi, synu Trháinovu, přímo do tváře. Neudělala to, samozřejmě. Za svůj zatím krátký pobyt v Hoře poznala hlavně to, že není dobré plést se mezi tvrdé trpasličí palice, protože to často bývá marné. Odette sice měla v sobě dosti lidského, přesto se ale Tauriel rozhodla zbytečně nepřít a prostě slíbila, oč byla žádána. Nic víc.

Sama pro sebe se ale nemohla neradovat. V očích Sličného lidu byl nový život požehnáním, nejvzácnějším darem, projevem náklonnosti Valar a nadmíru šťastnou událostí. Vždy. Bez ohledu na okolnosti, které – jak Tauriel samozřejmě plně docházelo – nebyly zrovna příznivé. Dítě se prostě pokaždé mělo stát důvodem k vděku a veselí, objektem bezpodmínečného přijetí a lásky, důležitější než veškeré poklady, smlouvy a moc. Jemu mělo být vše podřízeno, a ne, aby se ono muselo podřizovat. A to ještě dřív, než vůbec stihlo spatřit tento svět. Jenže dala slib, hodlala jej proto dodržet.

***

Odette si přitáhla kolena k tělu a bradu zabořila mezi ně. Dítě? Jak se to jen mohlo stát?

Samozřejmě věděla jak. Byla velice dobře obeznámena s teorií, a za poslední měsíce i praxí, jakým způsobem se plod dostane do ženského lůna. Ale přesto...
Čím více dlouhověká bytost byla, tím nesnadnější bylo dítě počít. Elfové někdy čekali i stovky let, než se na ně usmálo štěstí v podobě požehnaného stavu jejich žen. Zrovna tak trpaslíkům bývalo dopřáno prvního potomka po letech, někdy i desetiletích soužití, a někteří, jako třeba Bombur se svou paní, ti se nedočkali vůbec. Jednoduše, trpaslicím se nekulatila břicha po pár vášnivých nocích, či třeba jenom jediné, tak jak se to dělo lidským ženám. Těm mnohdy stačilo na muže sotva pohlédnout a už kolem nich pobíhala celá kupa ratolestí.
Inu, pro skomírající populaci trpaslíků bylo každé dítě vítané, avšak Odette svůj stav vskutku nevítala. Jak by také mohla? Vždyť Thorin možná právě nyní provázel svou půvabnou budoucí choť Ereborem a představoval jí říši, jež jí co nevidět připadne, stejně jako věčný, manželský slib. Pocity nespravedlnosti teď provázely mladou tmavovlásku každým dnem a každé ráno přiváděly akorát tak další dávivé nucení v krku.

Odette to prostě nečekala. Jistěže, zůstávala napůl člověkem, nicméně stárla pomaleji. Ne tak pomalu jako trpaslíci, ale přece. Sice ze strany otce podědila nízkou výšku, a tak vůbec, ale vždy se domnívala, že je jí vlastní spíše lidské smýšlení, nikoli biologické aspekty. Asi se šeredně zmýlila.