Pobočnice krále pod Horou

7. Vůně dýmkového koření

Od příjezdu do Ereboru uplynula již pěkná řádka dní, jenže Odette každý z nich připadal jako pouhý, krátký okamžik. Čas v Hoře uháněl rychlostí koně ve skoku, a bylo to možná proto, že se skoro nezastavila. Král ji nešetřil. Vlastně to ani nevadilo. Neměla alespoň čas na zbytečné návraty do minulosti, na zbytečné přemýšlení.

Byla k ruce Balinovi, který ji zasvětil do chodu Království i předal některé ze svých úkolů. Ulevilo se mu, a to znatelně. Starý trpaslík, ačkoli již prožil velmi mnoho zim, jako kdyby mládl před očima. Odette ho teď občas nachytala při partičce šachu s Dorim nebo Oinem, a ne, jak za stolem usíná.

Pokud sama zrovna měla pár volných chvil, trávila je povětšinou s Bofurem. Hovorný trpaslík se stal jejím nejlepším přítelem zde, a to už od prvního dne. On, a také mladý knihovník Ori, sic k tomu si hledala cestu o poznání pomaleji.

Z počátku, když za ním chodila s dokumenty k archivaci, jí připadal legrační. Takový plachý a málomluvný podivín, co místo hovoru raději zaujatě hledí z okna, či se schovává za otevřené stránky knih. Však netrvalo dlouhý čas, a Odette zjistila, že mladíkova značná nesmělost se vztahuje k mnohým ženám, a tudíž i k ní. Nicméně otrkával se den ze dne, víc a víc.

Později už za Orim zacházela i jenom tak. Ráda si s ním povídala. Chytrý a sečtělý, takový knihovník ve skutečnosti byl. Třebaže svou, na mladý věk vskutku obdivuhodnou moudrost nedával hnedka na odiv, kdekterý kmet by mohl blednout závistí.

„Jsem rád, že se král uvolil jmenovat svou pobočnicí právě tebe," řekl Ori jednoho odpoledne v archívové části knihovny, kde společně hledali jeden důlní plán. Měla v něm být zakreslena pořád ještě zasypaná, hlavní šachta sloužící k těžbě stříbra. Tu se Thorin rozhodl v nejbližší době obnovit.

„To mě těší," zasmála se Odette, od rána měla dobrou náladu, „jenom nechápu, jak tvá spokojenost souvisí právě s mým postavením v Ereboru." Zamyslela se.

„Aha, už mi svítá," louskla prsty a shlédla ze schůdků, na nichž právě stála, aby dosáhla i do horních polic. „Jinak bys ten proklatý svitek musel hledat sám, a to by ti trvalo až do soudného dne, viď? Přiznej se, Ori." škádlila ho, naoko zvedlajíc varovný prst.

„Nepřiznám se, nemám k čemu," odsekl knihovník, avšak velmi jemným způsobem. Usmál se, rovněž jemně. „Jenom..." načal, ale pak se zarazil, zrovna jako by se do jazyka kousl. Jako kdyby řekl něco omylem. Něco, v čem rozhodně nechtěl pokračovat.

„Ori!" zamračila se mladá žena. Opřela si jednu ruku v bok, druhou se držela regálu. „Víš, že není vůbec slušné začít rozhovor, a potom se prostě odmlčet? Chceš mi upřít rozhřešení?" Takové výčitky byly podlé a vypočítavé, zejména vůči Orimu. Odette dobře věděla, že tento rozvážný mladík si na své zdvořilosti velice zakládá. On byl totiž trpaslíkem značně odlišným od ostatních. Neměl pražádný zájem v lovu divokých kanců ani vysoké, dokonce ani ve způsobech opracování kovu ne. Neotíral si nos do rukávu, neliboval si v obhroublých žertech jako mnozí. Hlavně vojáci. Naopak, Ori nadevše miloval číst poezii i prózu, a také maloval obrázky, které však jen málokdy někomu ukázal. Ovšem, když přece, a Odette měla to štěstí, že některé z nich mohla spatřit, byly vskutku nádherné. Jenom díky skicám stínovaným černým úhlem, si dokázala představit zlobra i obrovského orla, stejně jako dechberoucí scenérii Imladris.

Knihovník o sobě často říkával, že je pouhopouhý vzdělanec, který se k putování k Hoře nechal přesvědčit bratry, žádný hrdina. Odette si myslela pravý opak, jelikož kdyby mluvil byť jen z poloviny pravdu, nikdy by z Modrých hor nevystrčil nos. Měla ho ráda přesně takového, jaký byl.