15. Mezi řádky

651 59 35
                                    

Někdy se na něho jenom tak dívala, do mysli ukládala králův sytý hlas, podobný podmanivé melodii, a znala nazpaměť všechna ta obvyklá gesta i rytmus kroků, který jej doprovázel. Způsob, jakým vyklenul obočí a lehce naklonil hlavu doprava, když se něčemu podivoval a kterak koutky úst zvedal k úsměvu, téměř neznatelně, pokud jej cosi pobavilo, ale potřeboval zachovat si tvář. Nebo jindy, když sám sobě úsměv povolil, poté byl často samolibý, trochu pyšný, ale přesto tolik okouzlující a vznešený, stejně jako Thorin sám.

Hodně spolu teď mluvili, o věcech všedních i vážných, zkrátka o ledasčem, ovšem vyjma jednoho, jediného tématu. Tím tématem byl hobitův soud. Thorin je pokládal za uzavřené a trest měl stanovený předem. Před časem se ještě jednou – naposledy – vyjádřil, že zákon hovoří jasně, tudíž netřeba dalších disputací. Zněl tolik definitivně, že nešlo přeslechnout značnou neochotu se více kdy opakovat. A neopakoval se.

Jenže Odette, pokud se dobře pamatovala, a to jistě ano, vzpomínala, kterak tenkrát naznačil, že prostě jen nespatřuje jiné východisko, než potvrdit Bilbovu vinu. Odtušila proto, že je možná, možná jenom nezná, tudíž se nikterak nezamýšlí, zdali nějaké vůbec existuje. Ovšem, co kdyby existovalo? Co kdyby takové někdo našel? Co kdyby mu je někdo dal?

Kvůli králi samotnému se snad už tisíckrát ujišťovala o reálnosti svého bláhového plánu, dnes to bylo po tisíci první. Je to možné, řekla si a strčila do úst poslední kousek koláče, který právě snídala. Hned potom se usmála s pusou trochu od brusinek. Toho rána totiž, bez ohledu na vše kolem, měla rozpustilou náladu. Stěhovala se do nových pokojů a lhala by, kdyby tvrdila, že se vůbec netěší. Těšila se moc.

Celkový vnitřek Hory byl samozřejmě velkolepý, honosný a nádherný, ale i tak, postrádaje denní světlo, zůstával poněkud ponurý. Avšak Odettina nová komnata, ta se zdála světlá jako štukované pokoje v obydlích lidí, což bylo dáno především oknem ve skalní stěně, které by pro sebe nečekala ani v tom nejbláznivějším snu. Ovšem také veškerým zařízením, co ho někdo musel velmi promýšlet.
Podlahu tam položili dřevěnou, z modřínových fošen, což rozhodně nebylo v Ereboru zvykem. Tu vprostředku překrýval koberec mléčného odstínů, měkký díky vysokému vlasu, a ve stejných barvách byly rovněž lehké závěsy. Visely nejen kolem okenic, ale místy i po zdech, čímž šikovně zjemňovaly příznačnou šeď kamene. Krb byl obložen deskami z mramoru barvy  světlého říčnímu písku, opatřen širokou, zdobenou římsou, na níž stál svícen i menší a větší váza, vše samosebou zlaté, odrážející okázalý trpasličí vkus. Vpravo vedle ohniště se nacházel pracovní stůl, taktéž ze dřeva modřínu, co pod deskou měl tři zásuvky na dokumenty, inkoust, brk a různé drobnosti, z každé strany po jedné židli. Zleva potom, u nižšího stolku, tak akorát na odložení číše s vínem a knihy, byla umístěna dvě křesla, nikoli kožená, nýbrž polstrovaná květovanou látkou. Odette si byla jistá, že viděla, jak ji mistr Dori kupoval tenkrát v Dolu.
U protější stěny stála velká postel s nebesy, od pohledu nadýchaná a pohodlná, nastlaná pokrývkami a polštáři povlečenými jednak do bílé, ale i do typické, ereborské tmavomodré. Z obou stran přisunuté noční stolky nesly olejové lampy opatřené stínítky z pravého porcelánu, na zemi ležely předložky z kožešiny. V pokoji nechyběl ani prádelník, police, truhlice v nohách lože i almara na šatstvo. Zrcadlo ve stříbrném rámu bylo natočeno tak, aby ještě více odráželo světlo ke středu místnosti. V rohu ještě vzpomínala paraván, na zdech pár obrázků a také hodiny, co se natahovaly malým klíčkem a tlumeně tikaly v pravidelném rytmu.

Odette si otřela ústa, vstala od talíře a jala se svázat tkanice koženého vaku, se kterým přicestovala do Ereboru. Když jej nacpaný odložila na podlahu, sama se posadila při kraji postele. Během čekání si na kolena položila ebenovou hrací skříňku – jednu z mála památek na matku – a otevřela vyřezávané víko. Nedělo se však nic. Nehrála táhlá melodie, kterou si jako malá pouštěla před spaním, ani se neotáčela postavička drobné najády ve žlutých šatech. Možná vlhkem, možná dlouhou cestou k Osamělé hoře, se mechanický strojek uvnitř porouchal. Proto schránku zase zaklapla, ťukla nehty do dřeva a pomyslela si, že už by nejraději byla pryč, protože poslední dobou neměla času nazbyt.

Pobočnice krále pod HorouWhere stories live. Discover now