Pobočnice krále pod Horou

26. Jako sůl v otevřené ráně

Thorin dorazil pozdě v noci. No... vlastně to bylo spíš ráno. Prvně bral dost těžkopádně za kliku, pak převrátil židli, kterou se chvíli pokoušel sebrat a postavit zpátky na nohy, načež, po marném snažení, vyrazil vrávoravým krokem k lůžku. Tam se záhadným způsobem vysvlékl, cosi nesrozumitelně zamumlal, padl do postele a usnul jako špalek. Odette se nejdříve potichu chichotala do polštáře, ale pak přes nadraného krále přehodila alespoň ten kus přikrývky, který neměl nasoukaný pod sebou.

Ovšem ráno nebylo po Thorinovi ani stopy. Tedy vlastně bylo. V pokoji zůstával silný odér pálenky, držící se ve vzduchu podobně, jako se držívá podzimní mlha nad pláněmi před Horou. Proto Odette neváhala a otevřela okno, mávaje si při tom pravicí těsně před nosem.

Divila se, že ho nezaslechla odcházet. Divila se o to víc, že odejít vůbec dokázal. Musel vstávat velmi brzy a muselo mu být strašně. Ale nebyla znepokojena. Ne doopravdy. Král totiž někdy podobným způsobem utužoval staré přátelství s Dwalinem. Občas spolu sedávali do noci, a když se zadařilo – což většinou ano – potom pili víc, než by pokládala za moudré. Velitel ereborského vojska byl dobře znám svou nákloností kořalce, a to tak moc, až si z něj stráž potajmu dělala legraci, jak pláče nad každým švestkovým koláčem, protože každý takový považuje za plýtvání ovocem skoro posvátným.

Inu, královo ráno nejspíš nebylo zrovna blyštivé, a tak prostě usoudila, že jenom potřeboval ven. Ostatně, sama měla své zkušenosti.

Po chvíli okenice zase zavřela, jelikož se v komnatě začínal rozpínat studený vzduch. Byl cítit vlhkem a tlejícím listím, zkrátka podzimem, a Odette si jako snad každý den vzpomněla jednak na Bilba, ale hlavně na Bofura, a přemítala kudy zrovna asi putují.

Přiložila poleno do ohně, kam hodila ještě pár kuliček jalovce, který se v místnosti okamžitě rozvoněl. Rukama zkříženýma na prsou párkrát přejela od ramen až k loktům, než přešla k truhlici, odkud vytáhla vlněný pléd. Přehodila si ho přes záda a zakroutila hlavou jen tak sama pro sebe. Nemohla prostě pochopit ten pitomý nápad zřídit se zrovna v předvečer Dáinova odjezdu. Thorin přece musel vědět, že jakožto král bude povinován přítomností při oficiálním rozloučení s pánem Železných hor, stejně jako s převážnou částí jeho družiny, která se na zimu navracela domů. Zůstat mělo pouze pár mistrů kameníků kvůli dokončovacím pracím, a také jeden oddíl vojska pod vedením Dáinova důvěrníka, jenž se prý sám nabídl v Hoře setrvat. Odette zakroutila hlavou podruhé.

Chvíli ještě zadumaně stála v prostřed pokoje, než mávla rukou nad tokem svých myšlenek. Nakonec byla hlavně ráda, že ona se loučení s Dáinem účastnit nemusí. Čekala ji jiná práce. Dopisy z provincií i z Údolí Imladris, které si žádaly odpovědi, stejně jako zdatné havrany připravené pro dlouhý let. Po obědě měla následovat obvyklá schůzka s Balinem, a potom ještě řešení sporu dvojice nerudných horníků, což bylo asi ze všeho nejhorší. Snad by šla raději štípat dříví, než poslouchat ty dva zatvrzelce, se kterýma neměla mít tu čest poprvé. A žel, dost možná ani naposledy.

Muži se přeli o odměnu za objevení nevídaně vydatné zlaté žíly, na kterou jeden z nich narazil kdesi v hluboké štole pod Horou. Jenomže Odette nevěděla který. Nevěděl to ani žádný případný svědek, a každý z těch dvou jen zpíval stále stejnou, víceméně věrohodnou písničku. Připravenou navíc velmi svědomitě, aby se náhodou nepodřekl.
Horníci byli pohádaní do krve, a to doslova. Rozhodně nezapřeli přízeň s místním pokladníkem mistrem Gloinem, však i ten v celé své shánčlivosti uznal, že navržené řešení rozdělit se rovným dílem by nakonec bylo nejvíce rozumné. Ještě ke všemu, když přiznaná náhrada měla být štědrá natolik, aby zajistila pohodlný život v dostatku jim oběma.